Labužnice

O čem že bude řeč dnes? O něčem, co někteří považují za zbytečnou věc, která jen zabírá čas ... ale já k nim rozhodně nepatřím.

O jídle.

Jídlo pro mě není jenom prostředkem k doplnění energie, už jenom z toho důvodu, že mi není jedno, co do sebe nacpu. Jídlo je pro mě určitým rituálem, který by člověk neměl uspěchat, ale právě naopak si ho užít, a to všemi smysly. Možná i proto tak ráda koukám na různé estetické fotky pokrmů v kuchařkách nebo magazínech s recepty, které v současnosti má snad už každý obchod (stejně mám asi nejradši billácké Gusto) nebo je sama sem tam pořizuji, především na dovolených, jako vizuální připomínku toho, jak skvělé to bylo.

Jím ráda (pokud by si někdo chtěl rýpnout s tím, že je to na mě vidět, neříkáte mi nic, čeho bych si sama nebyla vědoma ¯\_(ツ)_/¯) a jestli je něco, za co jsem skutečně šťastná a vděčná, tak za to, že *ťuk-ťuk* netrpím žádnými alergiemi nebo intolerancemi. Jakožto člověk, který odmalička miluje sýry (ty smrduté sice ne odmalička, ale smrduté a plesnivé sýry jsou lajf ♥) a mléčné výrobky celkově, představa toho, že bych je nesměla jíst, je pro mě hodně velký horor. Stejně tak i ráda vařím nebo peču (když je čas a nálada, samozřejmě, nepředstavujte si, že 24/7 stojím u sporáku, to je trošičku nereálné), ráda zkouším nové recepty, které mě zaujmou, hlavně na různé sladké pečené věci (spoustu z nich můžete najít tady). A takové letní vaření marmelád z toho, co se urodilo na zahradě, ke kterému se sice stahují snad všichni bodaví hmyzáci z celého okolí a po kterém kuchyně většinou vypadá jak po rituálním obětování nemluvňat, má taky své nezaměnitelné kouzlo.

Nejsem výhradní masožrout, ani výhradní kytkožrout. Nemám problém si čas od času pochutnat na dobrém veganském dlabanci (chtělo by to zase někdy zajít do Loving Hut), stejně jako se jednou za čas naprat kvalitního hovězího tataráku s topinkami (ačkoliv nějaké okusování masa přímo z kostí a podobně je pro mě taky jedno velké nope). A třeba takového špenátu, které jsem jako dítě nenáviděla, bych se teď s radostí užrala, ideálně v kombinaci s česnekem, smetanou a sýrem. Nebo takové houby, ty bych dřív taky nepozřela. Sbírala jsem je vždycky hrozně ráda, ale jíst, to ne. Vzpomínám si, jak si mě rodičovstvo vždycky dobíralo, že až je někdy třeba budu chtít začít jíst, nikde už žádné houby nebudou. No, vzhledem k těm posledním pár letem such jsem to stihla jen tak tak, ale stihla. Mezi věci, přes které pro mě vlak zkrátka nejede a asi nikdy nepojede, tedy (z těch běžnějších, samozřejmě, o hmyzácích snad ani nemá cenu se zmiňovat) patří především všemožné mořské breberky (a vlastně ani tolik i ty ryby, jak kdy, jak v čem a v jaké úpravě), vnitřnosti (jedinou výjimkou jsou játra, a to jen v jitrnicích, prejtu nebo babiččiných játrových knedlíčcích v nudličkové polévce) a pokrmy kombinující mléko a kopr, eh.

S Radkou, mojí němčinářkou a především už i mojí kamarádkou, se vždycky (v 99% německy, samozřejmě) na úterní hodině bavíme mimo jiné i o tom, co jsme vařily o víkendu, a na čtvrteční pak zase o tom, co máme v plánu vařit. Tuším, že někdy před rokem (alespoň vidíte, jak dlouho tenhle článek ve formě konceptu hnil v Rozepsaných) pronesla tuhle památnou a především hrozně pravdivou věc:

"Strašně ráda vařím. Jediné, co mi vadí, je to, že se s tím děláš takovou dobu, a stejně je to pak za deset minut sežraný."

Tenhle nepoměr je asi jedinou vadou, kterou bych na jídle a jeho přípravě celkově našla. A pak tedy samozřejmě ještě ta kulinářská Hjůga v podobě špinavých hrnců a nádobí, která přitom vzniká. Stejně je ale, minimálně pro mě, jídlo láska (dokonce to teď už říká i Kaufland, jen tak mimochodem). Láska, se kterou by se člověk neměl šidit nebo odbývat.

Jen tak mezi řečí, zrovna zítra nesu Radce rebarboru. Rodičovstvo přivezlo z Českého ráje zásobu a i po největším plechu plném koláče ještě zbylo. Sharing is caring.