Jak to fičí v pohraničí

A že tu u nás v pohraničí zase fičelo skutečně mocně ... vůbec nechápu, kde se tyhle vichry v takové intenzitě a takové četnosti berou ... a vůbec se mi to nelíbí. Je to tu zkrátka takové jako na horské dráze - sněží, prší, fouká, sněží, prší, mrzne. V jednu chvíli člověk ve vzduchu a ve zpěvu ptáků zcela jasně a zřetelně cítí záchvěv jara, aby si o pár hodin později připadal jak zapadlý vlastenec ... a tak je to vlastně pořád.

Leden (nebo alespoň jeho první polovina) posledních pár let většinou býval ve znamení takového zimního spánku, než se zase všichni probrali a začala chodit práce. No, nutno podotknout, že letošní leden se nese ve zcela opačném duchu, a to až do takové míry, že v tuhle chvíli skutečně nevím, kam dřív skočit. Makám, makám, a zase makám ... ale jsem za to ráda. Rozhodně je to lepší, než se jenom kopat do zadku a nemít do čeho píchnout (jako, dostatek času na čtení a podobně je samozřejmě fajn, ale sociální a zdravotní za vás nezaplatí, že). K tomu si sosám studenou Matchu, kterou jsem se díky ježíškovským financím zásobila a která pro mě k tomu lednu taky nějak patří, datluji, až se ze mě kouří, ale jsem spokojená. Aneb když má člověk plány, tak je taky musí mít z čeho zafinancovat. ;)

A tím se krásně dostávám k tomu, o čem jsem chtěla utrousit pár slov i tady. Stejně jako vloni, i letos se začátkem března chystáme s Kyoko na ples sportovců. No a jelikož mě loňská zkušenost utvrdila v tom, že když mohou jít v šatech i mnohem větší velryby, než jsem já, proč bych v nich nemohla jít taky. A tak jsem se v úterý (v neuvěřitelně hnusném počasí, btw) vydala na lov plesových šatů. Nejednalo se ani o lov vysloveně dlouhý, ale, což je důležitější, jednalo se o lov úspěšný, protože se mi mimo jiné podařilo ulovit i letnější šaty, když už Saya naznačovala, že do toho s Tomášem hodlají praštit a že je vyžadována moje přítomnost. ^^

Podařilo se mi totiž ulovit nádheru, v jakou jsem se ani neodvažovala doufat.

Nádheru, ve které si ve své hlavě připadám stejně úchvatně jako Christine McConnell, když v těch svých ušitých šatech scházela ze schodů dolů.

Nádheru, ve které si připadám tak žensky jako v ničem, a ve které jsem se cítila jako ve druhé kůži už v první chvíli, kdy jsem si ji vyzkoušela.

Kdyby to bylo technicky možné, za tyhle šaty bych se bez váhání provdala. ♥♥♥

Mají nádhernou barvu, která mi perfektně jde k vlasům, dělají nádherně ženskou figuru, schovají, co není potřeba vidět, a naopak zvýrazní, co vidět rozhodně potřeba je. Doplňky už mám dávno vymyšlené, zbývá mi už jen sehnat boty, protože mé společenské už se nepatrně začínají rozpadat (ostatně, maturiťák jsem měla před devíti lety, tak ani není divu). Věřím, že výsledek bude bomba. *-*

To by byly asi ty hlavní věci, o které jsem se s vámi nutně potřebovala podělit. Taky mám konečně na cestě do ČR tři velké knižní čuchny, na které se těším už od prosince. :3 A v mezičase mezi prací se mi podařilo přečíst Dům fúrií, který mě nakonec dost mile potěšil. Když jsem si ho byla vyzvednout, měla směnu zrovna ta nejmilejší slečna, co tam je (onehdy mi pochválila i okrasnou kopřivu, co jsem si nesla jako pugét k zakořenění od Radky z němčiny). Že prý pak musím říct, jaké to je, protože by si to hrozně ráda přečetla, ale má toho rozečteného tolik, že nestíhá. Mohla bych si objednávat knížky výhradně online, samozřejmě (a nemusela pak čekat, až dotisknou manga Sherlocka a bude konečně skladem) ... pak bych ale přišla o takovéhle milé momenty, které mi dělají radost. :3