Vítání září aneb podzimní výprava na Konec světa

Nebojte se, to, že ještě pár týdnů oficiálně léto je, dobře vím. Ovšem když míříte na Konec světa s čtyřnásobně silnou myšlenkou, že v první zářijový víkend jedete vítat podzim, tak si ho prostě přivoláte. (¬‿¬)

Vzhledem k tomu, že na Konec světa neboli do Pelešína (toho už se asi nezbavíme, co :D) je cesta dlouhá, musela jsem v sobotu vstávat v opravdu nechutně brzkou ranní hodinu. Nicméně, přežila jsem a před sedmou už jsem seděla v prvním vlaku, který mě o hodinu a půl později vyplivl na pražském hlaváku, kde jsem se úspěšně srazila s Hanou, Luckou a Larou a už společně nám ta hodina čekání na další spoj uběhla poměrně rychle. Hodně rychle vlastně utekl i ten delší úsek z cesty za Prahou, kde už příroda vlivem letního sucha začíná vypadat jako v říjnu a kde se země začíná zvedat. V Domažlicích už na nás čekala hostitelka Gabča, která nás všechny naskládala do bouráku Květy a za doprovodu Bayern 1, který se nám postaral o první podzimní song, nás převezla do mlžné říjnově-listopadové dimenze, ve které se Pelešín aktuálně nachází.

Ani vytrvalý déšť nás však neodradil, neb nejsme z cukru (i když Larva se tak občas dokáže tvářit), v Gabčině útulném sovím hnízdě jsme si prakticky jen odložily přebytečné věci a se sváčou v baťůžcích jsme vyrazily do lesa. Soudruh vítr v kombinaci s deštěm se sice postaral o to, že jsme v průběhu byly zmoklé jak myši i pod deštníky a plánovaný výlet se tedy trochu zkrátil (ale, i tak, jenom tam, kam jsme došly, to podle rozcestníku bylo nějakých 6,5 km), ale mlha v lese je prostě mlha v lese, co si budeme povídat. ♥

Doma na nás ovšem po úspěšném dočvachtání a usušení čekala motivace v podobě kafíčka a úžasně voňavého levandulového čaje, probírání se v knížkách (dvě mi byly půjčeny, a ještě takové ideální do podzimního počasí, yay!) a vlastně probírání všeho možného za doprovodu různých retro fláků a písniček ze Stranger Things. Zkrátka takový ten úžasný chill, když přijdete z venkovního upršeného nečasu do sucha a teploučka, protože tehdy ho oceníte úplně nejvíc. :3

Je ráda, že už na ni neskáče voda

Navečer jsme už šly akorát zavřít koňomuty, poprvé u jednoho stolu jsme povečeřely, během střídacího koupelnového kolečka jsem si asi půl hodiny chovala spokojenou vrnící kočičku Alenku, která je prostě takový boží demogorgonek, a když jsme si na zemi rozložily takové to klasické karimatko-polštářovo-peřinové hnízdo, kde jsme pily čaj, zobaly chipsy a k tomu nám svítila akorát svíčka a různé svítící řetězy, bylo to tak strašně moc útulné, že jsem si připadala fakt jak v americkém filmu, úplně neskutečně. *-* Ani nevím, v kolik jsme nakonec zalehly, jen to, že se nám začínaly klížit oči u kraťasů Gravity Falls.

×××

Můžu říct, že jsem se vyspala fakt dobře. Jen jsem si tedy často připadala jak Lexa v tom díle Comebacku s trpaslíkem ve sklepě - pořád mě někdo mlátil nebo do mě píchal klacek v podobě Larviny tvrdé srnčí nohy. :'D Ještě před snídaní jsme vyběhly do mlhy, která vlivem celonočního deště ještě zhoustla, vypustit koňomuty a vyvenčit Larvu, potom na nás ovšem čekala ta nejpodzimnější snídaně v podobě naprosto vynikajícího dýňového koláče, který stále cítím na jazyku a už se nemůžu dočkat, až sezónu dýňových koláčů zahájím i já (jen mít tu dýni, že jo).

Po snídani jsme se trochu zlidštily a vyrazily na ještě jednu procházku do lesů v mlze husté tak, že jsem si občas nebyla jistá, jestli mám jenom tak zamlžené brýle, nebo jestli opravdu není vidět. Bylo tepleji než v sobotu, všude bylo ticho, naše různobarevná grupa byla jedinými barevnějšími body široko daleko a z živých bytostí jsme všehovšudy potkaly jen veverku a hodně přítulné kotě. Ale ta atmosféra, tajemná, občas i trochu strašidelná, byla prostě milionkrát lepší, než kdyby byl zase nějaký nechutný pařák. *-*

Nějakým záhadným způsobem, který nedokážu vysvětlit, protože jsem měla pocit, že jdeme pořád úplně opačným směrem, jsme se nakonec vrátily kusem stejné cesty jako v sobotu (prostě mlžná dimenze, asi bych tu fakt byla schopná zabloudit a nedělalo by mi to asi moc velké potíže), a jelikož nastala taková ta nanicovatá poslední přeodjezdová chvíle, kdy už se nedá nic moc dělat a prakticky se jenom čeká, pobalil se zbytek věcí, hrál k tomu soundtrack z Twilightu (prý, na mě nekoukejte, já se v tom nevyznám). A najednou bylo po obědě a byl čas naskládat se do Květy, rozloučit se a vyrazit zpět k domovům (a že ta zpáteční cesta byla fakt nějak víc vysilující a ospalá, ale tak už to prostě chodí).

Nevím, jestli to tak mám jenom já, ale celkově mám pocit, jak kdybych ten víkend strávila někde na chatě, případně u Weasleyů. Nevím, jestli to má příčinu v těch klasicky půdových dřevěných schodech do horního patra, v tom, že cestou na záchod si podrbete tři až čtyři kočky a občas i přítulného Knedlíka, nebo v celkovém pocitu, přístupu, zúčastněných lidech a tak. Ono na tom ve výsledku ale stejně až tak moc nezáleží. Záleží jenom na tom, jak úžasný ten víkend byl, a jak moc mě naladil na podzim. :3