Kafíčko s rumíčkem aneb Prague Pride 2018

Vloni to nevyšlo kvůli táboru, takže letos to byla vážně nutnost. Protože i když nejsem až tak moc společenský člověk (ale to ostatně není žádná novinka nebo tajemství), tak zrovna Pride je akce, na kterou se budu s radostí vracet snad pokaždé. :3 A nebyla bych to já, abych opět na začátek nepřihodila citát, který mě fakt rozesmál - "I lost the straight/gay switch."

Vzhledem k tomu, že jak autobus, tak vlak jede buď brzo nebo naopak už pozdě, vydala jsem se do Prahy už v devět, a i když jsem si na zastávce s tou tigerovskou duhovou plátěnkou nejdřív připadala jak vetřelec, velmi mě potěšilo, že v autobuse už se vyskytovalo dost duhových lidí a další ještě přistoupili. ^^ Nicméně, na nádraží jsem tedy strašila už notnou dobu předem. Před půl dvanáctou jsem se chtěla přesunout pod koně, kde jsme měly mít spicha s Kyoko, ovšem pod koněm už byla doslova a do písmene hlava na hlavě, tak jsem radši zůstala před Mekáčem s tím, že se snad najdeme - a díkybohu našly. ^^ Navrch jsem se seznámila s hromadou milých nových lidí (asi tak milionu jsem půjčovala své duhové patlátko z předposlední Pride, věděla jsem, že ještě nadejde jeho chvíle :D), z nichž mě dodnes neznámí Niki, Kuba a Sára tvořili naši skupinku, která tak nějak celý den byla pospolu. Dodělaly se poslední úpravy, uvázaly kravaty, technikou housenka (aneb ruka v ruce a malíček v malíčku) se nám povedlo procpat se do tak mohutného davu, jaký skutečně nepamatuji, a kolem půl jedné se průvod dal do pohybu.

Slušelo nám to © Kyoko

Asi se budu opakovat, ale tou absolutně nejlepší věcí na celé Pride je ta atmosféra. Atmosféra, kdy se nikdo netváří jak kyselá prdel, všichni jsou veselí, barevní, tančí po ulicích a zpívají, vzduchem létají konfety a třpytky ... a všichni jsou prostě spokojení, že můžou být tím, čím chtějí. A když vám lidé mávají i z oken a balkonů a někdo se s vámi dokonce přijde i vyfotit, jen tak, je to prostě něco, co jinde nezažijete. ♥

Slunce i vichr do nás praly fest, ovšem s posilněním v podobě kávového rumu, který měla s sebou Niki (a který byl, jen tak mimochodem, fakt hodně dobrý, jako tekuté Tiramisu), bylo všechno ještě o chlup veselejší, a nic nám tedy nebránilo někdy kolem třetí hodiny dorazit (a neumřít na schodech) na Letnou a svalit se na deku do stínu.

"Ale varuju tě, ta minerálka je teplá."

"Jsme na Pride, jaká jiný by měla bejt?"

No a jelikož jsem měla na půl páté koupenou zpáteční jízdenku, před čtvrtou jsem si všechny na rozloučenou poňuchňala (a slavnostně přísahala, že příště se zdržím déle) a ze Sparty (a tedy mě absolutně neznámých končin) se úspěšně dostala na Holešovice (i s přestupem a bez panikaření, bacha na to, už jsem velká holka) a hurá do Sudet.

Můžu říct, že jsem vyšťavená fakt notně, i v tom autobuse jsem usínala natvrdo a musela se hlídat, abych nespadla na tu babku na vedlejším sedadle. ^^" Nohy mi asi brzo vypoví službu, pokud rovnou neupadnou, a kromě toho je ze mě zase jednou solidní humřík (ach to pražské slunce). I tak jsem ale maximálně šťastná, že to letos zase vyšlo, protože neznám žádnou jinou akci, která by do vzduchu posílala tolik pozitivní energie a lásky. ♥