Devilman: Crybaby

Akira Fudo byl odmalička tak trochu uplakánek, ovšem s tím největším a nejméně sobeckým srdcem. Když za ním tedy přijde jeho od dětství nejlepší přítel Ryo Asuka s tím, jestli mu Akira pomůže odhalit existenci démonů v lidském světě, ihned souhlasí. K Akirově překvapení se však oba ocitají na jedné z ilegálních akcí nazývaných Sabat, kde se alkoholem, drogami a nevázaným sexem rozhodně nešetří. Právě na těchto párty prý totiž démoni nejčastěji posednou své lidské hostitele, bez nich by totiž v našem světě nemohli existovat. Sabat je v plném proudu, návštěvníci se začínají měnit v rozličná bizarní monstra a začíná stříkat krev. Vyděšený Akira se při zoufalé snaze zachránit život svého nejlepšího přítele nevědomky spojí s démonem jménem Amon, povede se mu ovšem uchovat si své lidské srdce. A tak se z Akiry, který doslova ze dne na den prodělá markantní fyzickou změnu svého zevnějšku a získá obrovskou sílu, stává Devilman, bytost s tělem démona a lidským srdcem, který po boku Ryoa hodlá očistit svět od nenasytných démonů a ochránit ty, na kterých mu záleží.

Na začátek musím říct, že původním Devilmanem jsem nepolíbená - respektive, znám jenom úvodní znělku, a to z toho důvodu, že v ní Devilman vyslovují jako Debilman. ^^" Když Devilman: Crybaby letos běželo a byl kolem toho obrovský humbuk (alespoň mi to tak přišlo), nějak mě to nechávalo chladnou, ovšem definitivně mě nahlodaly letošní příspěvky v AMV Pekle, když jsem si ho cestou z Placaté země pouštěla v autobuse. Ale teď už k anime samotnému. Jedna osoba, kterou sleduji na Twitteru, ho charakterizovala těmito slovy - "krev, sex, cecky, démoni, drogy, boží muzika" ... a já si je zkrátka musela vypůjčit, protože výstižnější charakteristika snad ani není možná, protože tohle je skutečně R+ rating ve své nejčistší podobě. A můžu říct, že to byla doslova pekelná jízda, opravdu. Ono je to celkově takové hrozně netypické, zvláštní a explicitní (a i když je to dost velký odklon od žánrů, na které tak běžně koukám, nemůžu si pomoct, ale něco mi to tím zvláštním stylem hrozně připomíná, ale zaboha nevím co), a taky dost depresivní, co si budeme povídat, takovou míru úmrtnosti jsem tak úplně nečekala, konec mě navíc zanechal s nevysloveným What the hell na rtech. :'D Ono je to celé vlastně taková jedna velká tragická lovestory v trošičku globálním měřítku, a pokud si nepotrpíte jenom na moe, tak tuhle epičnost prostě potřebujete vidět, tečka. Mimochodem, ending je naprosto top.

P.S. Even after all, I'm still pretty much fond of my fair boy Ryo, selfish little shit. ♥