Výprava do Placaté země aneb forevr háj v rytmu Despacita

Když se z Prahy vydáte tím správným směrem, uvidíte, jak se země začne pomalu snižovat, až po nějaké době (v mém případě hodině a půl) dorazíte do Placaté země, kde kromě velmi svérázných obyvatel působících střídavě dojmem sekty a toho, jako kdyby je někdo napsal, žijí například jednorožci dělající huró huró, a čas tam plyne tak nějak pomaleji, a přesto strašně rychle. No a právě v této bájné zemi jsem měla možnost strávit několik posledních dní.

Den první - sobota

S Gabčou jsme dorazily někdy kolem půl jedné, to už nám ale naproti šly Hana s Larou. V Hany božím útulném doupěti jsme složily zavazadla, poobědvaly palačinky s marmeládou, a za chvíli se k nám přidala i Lucka s Kvilčou. Čilovalo se s božími ledovými čaji (i přes jejich objem se nedožily večera, čest jejich památce) a Lucky nákypem, který prý vypadá, jak kdyby už ho někdo jedl, ale rozhodně tak nechutnal, a taky se vybírala pizza k večeři, což se ve výsledku ukázalo být mnohem složitějším procesem, než by se mohlo zdát. Kromě toho ji snad fakt pekly ty lišky někde na paloučku, protože jsme při čekání (a chlazení se) v Lucky kobce málem pošly hlady (předělávka znělky My z Kačerova s pizzou hovoří za vše), a navíc se sýr objevil i tam, kde neměl. I přes tyhle kixy jsme se ale nakonec venku všechny nacpaly víc než dost (a ještě nám zbylo).

Večer bylo v plánu sledovat hvězdy na kopci (dobře, kopečku :D), kdy během cesty většina výpravy investovala nově nabytou energii do parkouru na balících slámy, ale nakonec se přihnal Thor (asi na bramboráky, co nebyly), který nás vyhnal pod střechu. To, že se nám odpoledne nepodařilo dát dohromady lehce rozkládací a obstarožní stan, bylo zřejmě fakt znamení. Poskládaly jsme se tedy v doupěti a usínaly za bubnování deště na střechu.

Den druhý - neděle

V neděli se vstávalo časně, protože po snídani (v podobě strašně dobrého Hanina koláče) byl v plánu autovýlet kamsi do Železných hor (ne těch ve Středozemi). Vyfasovaly jsme tedy svačinu, nasadily kšiltovky (aneb čtyři Dipperovy klony a jeden Ash), naskládaly se do zapůjčeného bouráku a s Gabčou za volantem, větrem ve vlasech a doprovodem epických songů jsme vyrazily vstříc dobrodružství. Auto jsme zapíchly u jakéhosi vysílače už na Vysočině a vydaly se mezi poli (kde jsme narazily na nefalšované kruhy v obilí) a lesem, abychom si tu cestu dokola v obou směrech prošly asi tak třikrát, protože nám ufoni zjevně zmátli navigace - značky vedly někam do fň nebo vůbec nebyly, a nejvyšší kopec, který jsme chtěly hledat, byl ten, na kterém jsme parkovaly. ^^" Ale alespoň jsme zjistili, že je tam utěsněná chodba s radiací, takže taky win!

Proto jsme zamířily ještě do obce Podhradí, kde jsme se pokochaly výhledem z vyhlídky jménem Dívčí kámen, u zříceniny Lichnice se (některé) občerstvily výborným točeným falickým symbolem a Fofolou, a vydaly se dolů do Lovětínské rokle, kde bylo vlhko (občas až mokro, což na kamenech není až tak úplně cool), ale taky občas příjemně chladno a celkově tak nějak podzimno.

Domů jsme dorazily řádně utahané, ale takovým tím hezkým způsobem, většina z nás dorazila zbytky pizzy z předchozího dne a Lucka nás pozvala do své chladivé kobky na černou hodinku plnou tajemna a záhad (a taky chlazeného melounu). Při této příležitosti se mi taky podařilo pohladit si Poltříka a taky Belličku. Lucka ji sice musela prakticky znehybnit a její pohled říkal Sáhni na mě a ukousnu ti ruku, ty krávo, ale podařilo se!

Chvíli jsme ještě kafovaly (s levandulí, heč!) a záhadovaly ve venkovním sezení, a večer už se akorát šlo na menší procházku (kolem zombie srny) a čilovalo na hřejícím chodníku u dvou voňavých kanálů, zatímco jsem se stihla dostatečně skamarádit s kocourem Mňoukem. To, že se nám těsně před spaním s Hanou a Gabčou povedlo ještě jen tak mezi řečí sežrat čtyři pytlíky brambůrků, není podstatné ani důležité.

Den třetí - pondělí

Pondělí začalo strašně krásně. Prakticky hned po snídani jsme si totiž sbalily kafe do termohrnků (což byla povinná výbava) a vydaly se řepkovým strništěm kafovat a čilovat na jeden zapomenutý balík slámy u kolejí. Nikde nikdo, jen my, kafe, příjemný větřík, řepkový joint, Despacito, Afroman, Temný koník a další hitovky. Prostě boží, boží, boží!

Z nějakého důvodu jsme byly fakt hladové, a ty hranolky a fejkové kuřecí nugetky, co nám pekl Saturn, jsme div nehypnotizovaly se slinou v koutku (a nakonec nám zbylo ještě i na chleba s hořčicí k večeři) a naházely ho do sebe ještě před dvanáctou a měly alespoň čas na ledové kafe. Následoval společný čiling na dece pod ořechem s broskvemi ve vodě (a pokud si vzpomínám, zpíval k nám tomu Enrique Iglesias). Byl prostě fakt hic jak prase a na nic jiného nezbývala mozková kapacita. Na pozdější lesní procházce se ale ukázalo, že to přeci jenom nebude až tak vážné, protože Lucčin nápad tvořit rýmovaný příběh se uchytil a vydržel nám fakt prakticky celou dobu. Sice z toho vznikla strašná nechuťárna, ale nasmály jsme se, nad hlavami nám létaly stíhačky a praskalo elektrické vedení, zapomněly na to, jak strašné vedro nám i v tom lese je, a osobně si myslím, že někteří scénáristi by nám za to utrhali ruce. :D

Po návratu jsme byly opět pozvány nahoru do kobky a následovala další černá hodinka, tentokrát trochu víc creepy, co do tématu. Netušila jsem, že holky ještě neslyšely o Hitori Kakurenbo (aneb trochu hardcore japonská verze schovky), ale velmi ráda jsem je do tohoto tématu zasvětila, hehe. No a když už koukáte na videa s creepy pohybujícími se hračkami a podobně, tak kam jít před večeří čilovat než před hřbitov, že? Ale bylo tam moc pěkně, o tom žádná.

Poslední večer jsme pak strávily na dece na zahradě s vínem a kultovními multikulti hity (připojil se k nám i kohout Štefan, tímto zdravím!), nasmály se tak, až nás div nebraly křeče, litovaly černého kocoura mnou z jistých důvodů přejmenovaného na MeToo, a skoro až do půlnoci venku pozorovaly hvězdy a družice, nad námi poletovali pýři (zasvěcení budou vědět, že se samozřejmě jedná o netopýry). Prostě nádherný letní večer. ♥

ALKOHOMORA © Atheira

Den čtvrtý - úterý

Poslední den je vždycky takový zvláštní, protože ať už děláte cokoliv, pořád už prakticky jen odpočítáváte poslední chvíle, než budete muset odjet. Po snídani jsme tedy svorně šly vyprovodit Kvilču, která nás opouštěla jako první, zbylé osazenstvo se vydalo šopovat a na nanuka s duhovým jednorožcem Hurónem, doma v doupěti se pak ještě pila výborná kokosová ledová káva a obědvaly domácí tacos, které nám zpravidla končily všude jinde než tam, kde měly. Ale o to chutnější byly. Ještě se pak chvíli naposledy čilovalo pod ořechem s křupkami, po dvanácté jsme pak lesem nelesem polem nepolem v příšerném pařáku vyrazily do vedlejší vesnice (snad nikdy jsem si nepřipadala tak nepatřičně jako s tím mým kolečkovým kufříkem na lesní cestě, obzvlášť, když jsme ještě potkaly mudly, opravdu, už mi chyběl jenom ten Mňouk) a ve tři čtvrtě na jednu už jsme s Gabčou byly na cestě do svých koutů té naší zemičky.

Nemůžu si pomoct, ale Placatá země na mě skutečně působí dojmem časové bubliny - když se tam dostanete, jako by vám čas utíkal strašně rychle i pomalu zároveň. Teď tu chroupu sušenky, které jsem včera dostala na cestu (a jsou moc dobré!), v hlavě mi stále šplouchá Despacito a pořád si připadám tak trochu háj jak ten Afroman. To budou určitě ještě endorfiny, které nestačily vyprchat, protože za ty čtyři dny se jich ve mě podařilo nashromáždit tolik, že mám pocit, že z nich budu žít možná do podzimu. Nebo alespoň do dalšího společného dobrodružství. Nezbývá mi, než vám všem zúčastněným ještě jednou upřímně a z celého srdce poděkovat. Díky vám totiž léto vypadá, zní, voní a chutná jako léto. ♥