Sanrio Danshi

Kouta Hasegawa je ve druhém ročníku střední školy a odjakživa má moc rád jeden z charakterů společnosti Sanrio - roztomilého žlutého pejska jménem Pon Pon Purin ... jenže od jisté doby a jisté velmi nepříjemné zkušenosti a události odmítá přiznat i to, že vůbec zná jeho jméno. Navíc, bylo by přeci divné, aby středoškolák a ještě ke všemu kluk měl mezi zálibami něco takového, dětského a holčičího. Ovšem, čirou náhodou na stejnou školu chodí i Yuu Mizuno, který zbožňuje zajíčka My Melody, a jeho dlouholetý kamarád, fotbalista Shunsuke Yoshino, jehož idolem je pro změnu kočička Hello Kitty. A co víc, nijak zásadně se s tím netají, spíš naopak! Je to právě hlavně Yuu, který Koutovi ukáže, že za to, že má člověk něco rád, se vůbec nemusí stydět, i když se jedná o roztomilé Sanrio charaktery. Důležité je jen to, aby dokázal přiznat, že to má rád, ani ne tak okolí, jako především hlavně sobě, a aby mu to přinášelo štěstí a dělalo radost. A tak se časem z Kouty, Yuua, Shunsukeho a dalších dvou chlapců, prezidenta studentské rady Seiichiroua Minamota, který je velkým fandou štěňátka Cinnamoroll, a drobného prvňáka Ryo Nishimiyi, který pro změnu obdivuje hvězdná dvojčata Little Twin Stars, stane partička, která sama sebe interně nazývá Sanrio Danshi - právě podle jejich roztomilých oblíbenců. Kouta má tedy konečně pocit, že našel to, co mu celou dobu scházelo, ale začne pociťovat ještě něco jiného - chtěl by alespoň jednou zazářit, stejným způsobem, jakým to dokážou tyhle roztomilé charaktery, stejným způsobem, jaký na něj tak mocně zapůsobil. A proto se chlapci rozhodnou dát společně dohromady na nadcházející školní festival muzikál.

Pojďme bořit genderové stereotypy, woohoo! Když jsem se o Sanrio Dashi dočetla poprvé, dala jsem si ho na čekačku s tím, že to bude další přiteplená oddechovka, na které se, co si budeme namlouvat, jednou za čas velmi ráda podívám, a kdy jindy, než právě na jaře, že. A ona to skutečně je další přiteplená oddechovka, ale, a to je důležité, to není JEN další přiteplená oddechovka. S tím vším manservicem (někde jsem na to právě v souvislosti s ním narazila a velmi se mi to zalíbilo) a rozkošnými, fakt rozkošnými postavami (Yuu je můj favorit od začátku, ten chlapec je prostě k uňufání, a to nejen díky fialovým vlasům) a tak se totiž otevírá poměrně důležité téma - Fakt by se člověk měl stydět za to, že se mu něco líbí, jen proto, že někdo někdy rozhodl, že je to pro jeho pohlaví/věk neakceptovatelné, a společnost se tím začala řídit? Proč by měly mít jenom holky právo na to, aby se jim mohly líbit roztomilé věci, zatímco kluci musí být za každou cenu "chlapi", kteří nesmí projevit citlivost? A když to vezmeme úplně do důsledku, proč je v dnešní době v pořádku, když si holka obleče nějakou část dříve striktně pánského šatníku, ale kdyby si kluk vzal něco z toho dámského, tak ho společnost okamžitě označí za divného a bude na něj koukat skrz prsty? Možná nad tím moc filosofuji, ale Sanrio Danshi, ať už je třeba jakkoliv klišoidní, jak mi někdo může chtít namítnout, podle mě především šíří jednu moc důležitou zprávu - Nikdo by neměl mít právo nutit vás stydět se za něco, z čeho máte radost a co vás dělá šťastnými. Pokud vás vaše zájmy naplňují, nikdy na ně nejste moc staří. A když to ostatní nedokážou skousnout, je to jejich problém, ne váš. A pokud si najdete přátele, kteří to vidí a cítí stejně, držte se jich zuby nehty. A kdyby už nic jiného (a že pro mě to není jediný důvod), tak už jenom proto je strašně dobře, že tohle anime existuje. :3