Trochu víc adrenalinový AkiCon 2017

Tak se opět hlásím po svém již osmém ročníku AkiConu ... a i když je můj celkový dojem trochu rozpačitý, nakonec to přeci jenom bylo docela fajn. Tedy, až na ty povětrnostní podmínky.

"Myslím, že už nejsme na Chodově."

Výprava, stejně jako několik posledních let začala v pátek, kdy jsme se s Rien, tentokrát bez žádné výluky metra a podobně vydaly na Chodov, kam jsme někdy po třetí hodině dorazily z našeho obligátního kvarteta první. Jelikož na recepci koleje byla tentokrát místo zpomaleného kolejdědka sympatická paní, odbavení proběhlo během ani ne deseti minut a už jsme si mohly uplatnit výsostné právo prvního a vybrat si z naší buňky pokoj s balkonem. 8D Vybalily jsme si ranečky a vzhledem k tomu, že holkám to mělo trvat ještě přes hodinu, vydaly jsme se proti zvětšujícímu se davu županistů a podobně (jak Rien správně poznamenala, Boruto se zjevně postaral o další vzestup jejich čísel, případně rovnou celou novou generaci) pro zásoby, do Lidlu a do OC Chodov, které jsem oficiálně prohlásila za postmoderní verzi mínojského labyrintu a jeden z kruhů Pekla. Skutečně, takhle děsivou monstrózní věc plnou lidí dlouho nechci zažít. x_O No a jelikož už evidentně stárnu, nechala jsem i vyzvednutí vstupenky až na sobotu a vydaly jsme se zpátky na kolej, kde jsme se královsky bavily nad jedním vydáním Enigmy a kam nám konečně dorazivší Saya s Kyoko milosrdně donesly večeři v podobě wrapu a hranolek z Mekáče (no jo, taky si v tom zrovna nelibuji, ale měla jsem hlad jak vlk a tohle bylo asi nejschůdnější řešení, když už v tom Mekáči byly). Zbytek večera už se nesl jenom v duchu "Tomia v koalici" a podobně, odvšivení a zalehnutí. Už nás to zkrátka fakt nějak zmáhá. :'D

×××

V sobotu se, alespoň v našem případě, vstávalo krátce po sedmé, holky na sebe více či méně rychleji začaly házet cosplaye (opět jsem sdílela pokoj se striptérem, btw ... a opět se žádný striptýz nekonal), zacákávat se ostružinovou šťávou, totiž umělou krví, a podobně, a do Zahrady se nakonec v poměrně dost nepříjemném a studeném větru vydalo až někdy po desáté.

Vyzvedla jsem si opět vysoce cute vstupenku, v Infos(a)tánku jsem se stavila za Simčou a Honzou, hned jsem si poňuchala jejich třetí plyšové totoří dítě (a jsem teta, yay!) a vlastně hned jsem udělala zase kolečko ven, abych udělala pár fotek, dokud jsou holky ještě použitelné a dokud jim úplně nezmrzne zadek.

Makkachin!

Jelikož byla venku skutečně zima, nechali jsme striptéra, který neměl koupený vstup, se striptérem číslo dvě a zbytkem té grupy venku a šly jsme se ohřát dovnitř. V atriu mě odchytla Kadet s Ryuki, které jsem taky zase rok neviděla, tak jsme prohodily alespoň pár slov a před půl dvanáctou jsem zdrhala do Malého sálu na Mazlíčky studia Ghibli. Přednáška to jistě byla z mého pohledu fajn, jen se z hodiny stihla za půl hodiny, a ve zbytku se začalo řešit cosi, z čeho si pamatuji akorát mývaly nafukující varlata, takže jsme se odebraly pryč ... ale na Panda a malá panda se chystám mrknout, ne že ne. Jelikož striptér usoudil, že je mu venku přeci jenom zima, vydala jsem se ho založit, aby mohl dovnitř, a všichni tři mi zdrhli do Fotokoutku s tím, že se sejdeme u jídla. Tak nějak jsem tedy sama samička během postávání v atriu neúmyslně zabrala čekačku v neustále se zvětšujícím davu chystajícím se na Akicosplay, kterého jsme se dočkali až o půl hodiny později, kdy už mě jak záda, tak nohy bolely tak, že jsem skutečně uvažovala, jestli se na to nevykašlat ... nakonec jsme vydržely a musím říct, že to stálo za to, za mě na plné čáře opět vítězí sami organizátoři, protože Šíleně smutná princezna byl jednak perfektní nápad a jednak perfektní provedení. Je zkrátka perfektní, že to dělají zase ti stejní lidé, kteří z toho dokážou udělat nezapomenutelný zážitek, obrovský palec nahoru. :) Bohužel, ono půlhodinové zpoždění spolu se skutečností, že jediné trochu více nutričně hodnotné jídlo v KC Zahrada byl poměrně nechutně předražený guláš (Nechápu, opravdu nechápu a celkem dost mě to naštvalo ... jak je možné, že v neděli ráno, když už je to každému tak nějak jedno, byly najednou k dispozici i tousty nebo párky? A tohle je asi největší výtka, kterou bych letos měla) a můj prázdný žaludek už pomalu začínal trávit sám sebe, jsem byla donucena oželit Nátlakshow, na kterou jsem se letos skutečně moc chtěla dostat, a vydat se na kolej, kde jsem do sebe nasoukala alespoň nějaké jídlo, zatímco se zbytek soukal z cosplayů. Když jsme se zbavily mučících nástrojů, zaplnily žaludky, ulevily odumřelým končetinám a tak podobně, vrátily jsme se opět do Zahrady, Saya s Kyoko si šly nechat něco kreslit, Rien si šla pro čaj a já strategicky zabrala volný stolek u Hrátek Strýčka Jedličky, u kterého se k nám později přidala Simča (která mi věnovala om nom nom čajový Kit-Kat, tímto ještě jednou děkuji) s Honzou a nakonec i holky (Saya mě pozvala na pivo napěněný čaj, takže tímto taky ještě jednou děkuji). Když nastal čas, nenápadně jsme se infiltrovaly do zahušťujícího se davu na AJ-DO-RU, které taky začalo s menším zpožděním (a proto jsme ho nestihly celé). No ... nechci být nějak zlá, ošklivá nebo podobně, ale až na pár světlých výjimek (slovy skutečně dvě, maximálně tři) jsme s holkama uzavřely jistou dohodu o pozvednutí úrovně příští rok. Proč si lidé vybírají písničky komplet mimo jejich rozsah nebo schopnosti? Nebo takové, u kterých nejsou schopni se ani naučit text a musí mít k ruce přilepený mobil? :'D

Nicméně, jak už jsem zmiňovala, utekly jsme dřív, protože jsme měly na sedmou hodinu rezervačku na running sushi na Chodově. Za sebe můžu říct, že to byla má úplně první zkušenost a i když jsem dlouho byla na vážkách, protože upřímně nejsem žádný sushi gurmán a stačí mi nejobyčejnější lososové maki, můžu říct, že ty prachy, co to stálo, jsem skutečně prožrala ... ať už se jednalo o smažené nudle, lososové maki, liči, nějakou sladkou roládu, kokosové mléko s tapiokou, Panna Cottu nebo tu boží čokoládovou fontánu, kde si můžete máčet marshmallows a další věci. *-* O nějaké dvě hodiny později jsme se nacpané nechaly za stále sílícího větru dovézt busem ke koleji, kde už jsme jenom trávily, absolvovaly prostřídávací kolečko v koupelně a za vydatného hvízdání ve stoupačkách a za oknem zalehly.

×××

Přiznám se, že část noci, kdy jsem slyšela, jak se vichr venku opírá do okna, jsem zcela reálně přemýšlela, kam budu utíkat, až na mě to okno začne padat. Když jsem navíc ráno viděla tu dešťovo-vichřicovou nepěknou věc, která nám kompletně opláchla i balkon, neměla jsem z toho zrovna dvakrát dobrý pocit. Nicméně, po menším zlidštění jsme posnídaly, pokafily a počajily na gaučících ve vestibulu, pobalily ranečky, Saya s Kyoko nás kolem půl desáté opustily a my s Rien se ještě nějakou dobu válely na pokoji, než jsme se odhodlaly vrátit klíč a vypadnout ven, kde kufr sloužil jako celkem funkční závaží. Nějakým způsobem jsme se ale doplazily do Zahrady, kde jsme zakempily u Simči a Honzy opět v Infos(a)tánku (měli Skittles a nabízeli, neberte to), rozběhla jsem debatu o novém dnu Mimibazaru neboli té "známé" brambůrkové česnečce a hlídala jsem svého totořího synovce, kterého jsem vytunila o Rienin klobouk (později přibyly ještě brýle) a tím z něj udělala hvězdu fotoaparátů (takhle se na to musí!).

Ještě jsme si stihly pořídit jednu z letošních placek, na které je Kon (Bleach), Blair (Soul Eater) a "ten bílý zmrd" aka Kyuubey (to snad všichni víme, ne), navíc jsme si výjimečně protekčně mohly na Infos(a)tánku nechat na tu chvíli kufry. V jedenáct jsme se všichni čtyři protlačili na Grekovo Panoptikum anime, které opět nezklamalo, naopak mi jako masochistovi dalo minimálně jeden titul, který hodlám přežít (no jo, už jsem si Mars of Destruction stáhla) a přesvědčilo mě, že opravdu potřebuji vidět Gakkou no Kaidan s tím politicky nekorektním americkým dabingem. :D

Ve dvanáct už jsme se jenom rozloučily, udělaly krátkou zastávku v Lidlu a vydaly se na nádraží ... kde však začala ta pravá sranda. Vlivem povětrnostních podmínek (jednu chvíli dokonce padaly i malé zmrzlé krupky) dosahovala zpoždění vlaků minimálně dvojciferných čísel a domů jsme se nakonec vydaly rychlíkem, který měl jet už před dvěma hodinami a nakonec odjel až za další (to chceš ... navíc ten po něm zrušili úplně). Jelikož deštník byl v tomhle tak akorát na vykloubení ruky, povedlo se mi ještě parádně zmoknout až na kost, tak jenom doufám, že to neodchcípu jako vloni. Ale pevně věřím, že ne.

Mám-li tedy letošní AkiCon hodnotit celkově, jsem trochu na vážkách. Společnost super, lidé super, cosplaye super (z toho, že jsem pohledem oslintávala hned několik dračenek slečny Kobayashi nebo že se o mě otřel Viktor Nikiforov budu žít ještě nějakou dobu, dneska jsem zahlédla také Riley ze Sense8 a i to mi udělalo radost), zvířátkovo-mazlíčkovské téma super, zážitky super. Ale program? Už nějaký rok mám pocit, že je pro mě stále těžší si něco vybrat a že přednášky ustupují milionu workshopů, promítání a podobně. Samozřejmě je to jen můj čistě subjektivní názor a pocit, ale setkala jsem se s tím už u více návštěvníků. I tak ale AkiCon kromě mé srdeční záležitosti alias mého vůbec prvního conu zůstává také místem, kde můžu potkat kamarády a známé, se kterými se třeba po zbytek roku nemám šanci vidět, a i když se neopakovalo to loňské znovunadšení jako poprvé (ale s tím jsem upřímně počítala), vlastně to byl moc fajn víkend ve společnosti moc fajn lidí. :3