Čarodějnický slet na konci světa

Sice jsme se nakonec bohužel nesešly v plném počtu, ale i tak to byl po dlouhé době vážně kouzelný víkend ... i přes těch šílených pět hodin na cestě a mrtvé pravé chodidlo, které se mi ozývalo už včera večer a dneska už je doopravdy mrtvé. :'D

V sobotu ráno už před sedmou jsem se po krátkém vzdorování apokalyptickému vichru doprovázenému apokalyptickými černočernými mraky, nalodila do rychlíku směr Praha, kde jsem v Dámském oddílu všem přítomným starším dámám pomáhala zvedat a sundavat kufry (a karma mi to později skutečně oplatila, jak mě začala bolet záda, ale to nic). První cesta tedy proběhla víc než v klidu a pohodě, tedy až na můj téměř praskající močový měchýř. V Praze mě kupodivu hned po chvilce našla Hana s Larou, vyvenčily jsme nejdřív sebe, potom Laru a potom jsme se vydaly na náš další spoj, který už byl tak trochu narvaný k prasknutí. Vypadalo to, že strávíme cestu v uličce, ale nakonec se uvolnil Dámský oddíl a my tedy zakotvily v něm. Cesta probíhala taky víceméně v pohodě, obzvlášť, když v Plzni vystoupila snad polovina vlaku a my měly až do Domažlic kupéčko pro sebe.

V Domažlicích už na nás čekala Gabča, která nás odvezla do své Tajemné chýše, kde jsme poobědvaly těstovinky s omáčkou a vydaly jsme se přírodního parku Zelenov, kde bylo fakt moc krásně a kde se mi to fakt líbilo (i když jsem v těch krpálech občas málem vypustila duši, ono se to dřepění nad učením posledních pár měsíců muselo někde projevit ^^") Domů jsme dorazily až někdy navečer, povečeřely jsme čočkové burgery (a že byl křeček teda jakože fakt dobrej!) a s pomalu zapadajícím sluncem jsme se vydaly ještě na procházku do lesa. A řeknu vám ... všichni mravenci z Čech bydlí na Chodsku! Vážně, tolik mravenišť a takhle obrovských na tak malé ploše jsem ještě neviděla. Potom jsme se už akorát odvšivily, požíraly paprikové chipsy, řešily všechno možné (a někteří se pokoušeli ostatním sežrat nejdřív ponožky a potom nohy) a v jedenáct jsme za Lařina vydatného křoupání sušené ryby zalehly.

×××

Víte, jaký je ideální budíček? Když se vás v pět ráno jistý liškošakal rozhodne jít ožírat, ale vy ho naštěstí díky drápkům klapajícím o podlahu slyšíte a můžete dostatečně rychle zareagovat. Ovšem on má dokonce i vestavěné opakování a po nějaké hodině a půl se vám pro změnu rozhodne jít okousat hlavu. :'D

Nicméně, vstávala jsem v sedm a fakt vyspalá a čilá, až mě to samotnou překvapilo. Posnídaly jsme a už někdy po osmé jsme byly zase v lese, tentokrát na druhé straně a s cílem v podobě jeskyně Salky, kde krásně kapala voda, bylo tam chladno a plavali tam žabomuti. Zpátky jsme dorazily někdy kolem půl jedenácté a k obědu nás čekaly boží lívance od Gabči mamči s domácími jahodami. *-*

Každá jsme vyfasovaly ještě krabičku moc dobrých domácích ovesných sušenek, v půl dvanácté jsme se rozloučily a Gabča nás dovezla do Domažlic na nádraží, kam nám kvůli výluce za chvíli dorazil autobus, který byl naštěstí ale prakticky prázdný. Cestou do Rokycan jsem Haně podávala zasvěcený výklad místních reálií, protože se tam přeci jenom občas vyskytuji a i tamtudy jezdím, no a v Rokycanech jsme přestoupily do vlaku směr Praha. Cesta by to byla pohodová, kdyby nepřistoupily asi dvě famílie s fakt nevychovanými malými smrady a řvoucím miminem, které si zjevně myslely, že z nich ostatní padnou na zadek. V Praze jsme s Hanou chvíli poseděly u Tigeru, s Larou mě pak ještě vyprovodily na nástupiště, a já se nalodila do už konečně posledního rychlíku, kde jsem se opět zašila do Dámského oddílu a kde jsem většinu cesty prospala, protože to vedro a celková únava byly prostě fakt výživné.

Kdybych to měla shrnout, tak i tu nechutně dlouhou a vyčerpávající cestu vyvážilo to, že jsem prakticky po půl roce zase dvě ze tří čarodějnic viděla, zase jsem navštívila nový kout naší zemičky a navrch potkala tolik daňků a jiné lesní zvěře, jako snad nikdy. Bylo to prostě strašně fajn a určitě by se to někdy mělo zopakovat. :3