Sakuřino doupě

Pokud si někdo náhodou vzpomíná, jeden recept na slaný štrúdl se zelím už se tu objevil, ale jelikož slaných zelných štrúdlů není nikdy dost, tady je ještě jeden, tentokrát s bílým a vyzkoušený z kalendáře, který tatík dostal tuším k Vánocům.

Jen přistupte blíže a račte se podívat. Je čas na Yami Shibai. Přesně těmito slovy vás tajemný Vypravěč schovaný za žlutou maskou s úderem soumraku vyzve, abyste si vyslechli jeden z jeho zlověstných příběhů vycházejících z japonských pověstí. Ovšem nejen, že vám onen příběh poví, on vám ho dokonce i ukáže.

V tomto světě číhá temnota, o jejíž existenci jako běžní smrtelníci nemáte ani tušení. Pokud se však o ní chcete dozvědět více, neváhejte a otevřete tuto encyklopedii.

Když se Haru Kaidou dozvídá, že jeho matka je údajně na pokraji smrti, neváhá a okamžitě se za ní vydává z Japonska do Kanady. Ovšem jeho tak trochu excentrická a především ďábelsky chytrá matka nejen že je zdravá jako řípa, ale dokonce si k sobě ze sirotčince vzala malého klučinu jménem Ren, který je tak trochu víc asociální a obecně nedůvěřivý a víc než s lidmi si rozumí se psy (což se projevuje i tím, že se hned při prvním setkání Haruovi zakousne do ruky) ... a je právě na Haruovi, aby svého nového nejmladšího nevlastního brášku (doma má totiž ještě další dva, dvojčata Akiho a Shimu) zkultivoval natolik, aby se začal chovat jako normální člověk a ne jako vlčí dítě. Jde to sice pomalu, ale Ren si k Haruovi (a naopak) začíná budovat pouto, které vyvrcholí Haruovým slibem, že spolu jednou budou bydlet v Japonsku. Stane se ovšem pár nečekaných a nepěkných věcí, které zapříčiní, že si z onoho léta Haru nepamatuje vůbec nic ... a když už něj doma v Tokyu o pět let později Ren skutečně če

Něco, na co jsem čekala strašně dlouho (román jsem četla už před pár lety a mocně se mi líbil), strašně se na to těšila (obzvlášť, když se měl celé věci chopit můj seriálový guru Bryan Fuller) ... a strašně si každý týden chrochnila blahem, protože ta klasická fullerovská estetika mi od utnutí Hannibala tak strašně moc chyběla. :'333 Opravdu, první řada, která pokryla přibližně první třetinu knížky, doslova předčila všechna má očekávání. Postavy jsou ztvárněné perfektně (kudos především pro božskou Gillian Anderson jako Media, která mě nepřestávala uchvacovat s každým svým příchodem na scénu, a pak třeba taky Mad Sweeney, Mad Sweeney is a gift to this world a klidně bych brala celý seriál jenom jako road movie s ním, Salimem a Laurou), celé je to prostě jeden obrovský vizuální skvost, a Fuller také konečně dostal do rukou moc být explicitní jak je libo a doslova se nám (v dobrém slova smyslu) utrhl ze řetězu. Stručně řečeno, jsem nadšená, nadšená a ještě jednou NADŠENÁ a nemůžu se

Sice jsme se nakonec bohužel nesešly v plném počtu, ale i tak to byl po dlouhé době vážně kouzelný víkend ... i přes těch šílených pět hodin na cestě a mrtvé pravé chodidlo, které se mi ozývalo už včera večer a dneska už je doopravdy mrtvé. :'D

Rozbíjíme vzpomínky, to je to, co děláme. Tahle práce není vděčná. Nacházíme se v ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy společnost SAI nabízí zcela dokonalý typ androidů - Giftie. Prakticky se neliší od lidí, a mohou být vašimi rodiči, dětmi nebo i partnery, záleží jen na vás, jaký konkrétní model si vyberete. Jediná věc, v které se od lidí skutečně liší, je ta, že mají pevně danou životní lhůtu od svého spuštění, která je 81 920 hodin, tedy nějakých devět let a kousek. Po uplynutí této doby musí být každá Giftia bez výjimky odstavena, protože po jejím překročení začíná ztrácet jak své vzpomínky, tak svou osobnost, a stává se nebezpečnou nejen pro svého majitele, ale pro všechny. Za tímto účelem je součástí společnosti SAI oddělení Terminal Service, které zajišťuje odstavení Giftií, když přijde jejich čas. A právě do jedné z jeho poboček se (lehce protekčně) dostává mladý Tsukasa Mizugaki. Není to ovšem práce jednoduchá, především psychicky, protože ačkoliv jsou někteří majitelé s odstav

Této děsivé dokonalosti už jsem se jednou věnovala tady , a mohu říct, že po celou dobu se mé pocity nějak markantně nezměnily - je to zkrátka jeden z nejlepších (a nejděsivějších) seriálů této sezóny a ženy jsou v něm patriarchální společností (a vskutku nechutným teokratickým zřízením, jakým Gilead bezpochyby je) stále vnímány a využívány pouze jako objekty a prostředky, nic víc. Strašně se mi líbilo, že se tady, narozdíl od románu, střídaly různé úhly pohledu, různých postav. Tím pádem jsme dostali nejen verzi příběhu Offred, ale také Sereny Joy, Lucase nebo Nicka, a to byl myslím fakt obrovský krok kupředu (a krásná ukázka postmoderního přístupu k vyprávění, jen tak mimochodem). Všichni jsou tu skvělí (a Commander Waterford, ač oproti románu znatelně mladší, je tady stokrát větší slizák, fakt z něj ještě teď mám husí kůži). Je to zkrátka úžasné a všichni to potřebujete vidět, opravdu všichni. Nolite te bastardes carborundorum, bitches.