Yuri!!! on Ice

Třiadvacetiletý Yuuri Katsuki byl krasobruslařskou nadějí Japonska, jenže v poslední době je to s jeho kariérou dost nahnuté a na finále Grand Prix utrpěl takovou porážku, že se rozhodl se smíšenými pocity ohledně toho, jestli vůbec pokračovat nebo nepokračovat, na nějakou dobu vrátit na Kyushu, do rodného Hasetsu. Tam také, na prázdném stadionu, proto, aby si připomněl, proč vlastně začal bruslit, bez lidí, kteří by ho znervózňovali, dokonale zpaměti a bez hudby vystřihne nejznámější program svého největšího idolu už od dětství, ruské legendy a pětinásobného zlatého medailisty, sedmadvacetiletého Viktora Nikiforova. Jenže, osud tomu tak chtěl, že z toho vznikl videozáznam, který se dostal na YouTube a který se dostal taky k samotnému Viktorovi ... a netrvá to ani tak dlouho, než Yuuri s šokem zjišťuje, že onen pohledný cizinec v jejich rodinném onsenu, o kterém mluvil jeho otec, není nikdo jiný, než sám Viktor, který mu rovnou sděluje, že odteď bude jeho trenérem a spolu na příštím finále Grand Prix vyhrají zlato. Viktor tedy zůstává v Japonsku a (kromě pěstování závislosti na japonském katsudonu) se snaží se v nervózním a podceňujícím se Yuurim probudit stránku, kterou zatím nikdo nezná, ani on sám. Na scéně se mezitím objevuje také další ruská naděje, patnáctiletý Yuri Plisetsky aneb dokonalý příklad věčně naštvaného puberťáka, který Yuuriho nemůže vystát (už jen proto, že kvůli němu Viktor zmizel do Japonska), ale postupně s tím, jak přibývají soutěže nutné ke kvalifikaci, také další krasobruslaři z různých zemí světa. A cesta k finále Grand Prix rozhodně nebude jednoduchá, ani pro jednoho z nich. Ovšem, pouto mezi Yuurim a Viktorem se s postupem času vyvíjí, proměňuje a prohlubuje. Yuuri si přes počáteční strach a nejistotu začíná uvědomovat, že vlastně chce, aby ho ostatní brali jako toho, který jim ukradl miláčka publika z ledu ... a Viktor si uvědomuje, že našel něco kromě bruslení, co stojí za to bránit a ochraňovat. Nebo spíš někoho.

Mám-li být upřímná, YoI je jednou z minima věcí, které zachraňují celý tenhle divný rok. Už před začátkem jsem na to byla velmi natěšená, protože pánské krasobruslení je něco, co skutečně můžu. Když to celé začalo, překřtívala na Yaoi on Ice a jen si říkala, kam až to chtějí hnát (ale opravdu, radši se přede mnou nesnažte tvrdit, že je to BL nebo yaoi, protože prostě NENÍ). Potom se jednoho nádherného svátečního dne z queer-baitingu stal canon a já se utvrdila v tom, co už jsem ostatně věděla o hodných pár dílů předtím - že tohle je věc, která se mi zcela vážně vryla do srdce a asi ho jen tak nehodlá opustit. Miluji opening (jednak je boží a jednak pravdivý - tohle anime skutečně píše historii), miluji animaci a choreografii, při které u každého skoku tajím dech stejně jako u skutečného krasobruslení, miluji, jak u toho naprostá většina reálných krasobruslařů fangirlila a fanboyila stejně jako my, miluji svého angry teen ruského syna (a jeho kazašského boyfrienda) a z celého srdce miluji Viktora (nečekala jsem, že bych ještě ve svých šestadvaceti mohla mít takový crush na anime postavu, ale here I am) s Yuurim (Jurča je totiž neuvěřitelně relatable charakter) a jejich zdravý, miloučký a láskyplný vztah (a neskutečně moc miluji ten Nolanovský zvrat v desáté epizodě, z toho jsem byla mimo po zbytek dne). Skutečně, říkala jsem si, že to bude jen další sportovní anime, doufejme, že dobré ... takhle vážný a silný dopad jsem skutečně nečekala, je to moje srdcovka, která mi týden co týden prosvětlovala (nejen) podzimní chmury, a zkrátka, je to skutečně neuvěřitelně perfektní anime. Viktuuri is love, Viktuuri is life. <3