Lov jednorožců aneb epická výprava do Hamleys

Slyšte příběh o tom, jak se dvě seriózní dospělé osoby vydaly navštívit největší hračkářství široko daleko a snažily se při tom nevypadat jako pe-pe-pe-pe-pedofilové.

Opět jsem cestovala autobusem, opět jsem se podivila nad demencí lidí, kteří zkrátka nedokážou pochopit, že když chtějí jet, tak si ten lístek musí prostě koupit předem, aby měli místo, a autobus mě opět vyplivnul někdy po čtvrt na jedenáct na Holešovicích. Vydala jsem se tedy metrem na hlavák, kde jsme se kolem jedenácté srazily s Lowrýnou. ^^ Jelikož jsem se ještě doma důsledně připravovala (abych věděla, kterým směrem metra mám jet a tak, zkrátka buran ve velkoměstě), měla jsem propočítanou trasu, kterou bychom se k Hamleys teoreticky měly dostat ... a která se ukázala být správnou a já tak pro jednou vedla výpravu napoprvé správně, eeey! Mé navigátorské skilly se začínají lepšit.

Ještě než jsme vlezly dovnitř, trkl mě v bočním okně do oka regál s plyšovými Grumpy Cats (s geniálními plyšovými Grumpy Cats, jen tak mimochodem, stály mě hodně odolávání), no a pocity poté, co jsme už dovnitř skutečně vstoupily, se v mém případě nedají shrnout jinak než takhle: *externally screaming*

Takovýhle pocit si naposledy pamatuji z chvíle, kdy jsem poprvé vkročila do Zahrady na svém prvním AkiConu - jako kdybych se najednou ocitla v Nebi. A v té samé euforii se neslo přibližně dalších pět hodin. Pokud existuje ráj, tak vypadá jako Mabeland, totiž Hamleys. Skutečně, přebíhaly jsme od jednoho regálu k druhému, muchlaly si jednoho plyšáka za druhým, což nejen že nebylo zakazováno (málokdy se vám naskytne příležitost pomuchlat se s plyšovým medvědem za jedenáct litrů), ale vysloveně podporováno, nadšením kníkaly nad každou druhou věcí, na kterou nám padl zrak, do toho brečely nad tím, proč sakra nejsme multimilionářky, vyháněly děti od kinetického písku, abychom se mohly v té ztělesněné dokonalosti samy patlat, stavěly si z Lega, házely míčky do vodního víru a koumaly, jak se dostává do té vodní bubliny kouř ... prostě, dokud to nezažijete na vlastní kůži, tak to nemáte šanci pochopit. Dokážete si představit, jak se asi cítil Kevin, když vešel do Duncanovy truhlice hraček? Tak přesně takový pocit to je. :'3

"People call me puppet-crazy Lowri!"

A skutečně, v tomhle duchu jsme po obou patrech běhaly několik hodin. Dvakrát jsme se projely na tom božím kolotoči, namixovaly jsme si každá pytel Jelly Belly (čtvrt kila fazolí za nekřesťanské peníze, ale křesťani nejsme, takže yolo!), Lowri ulovila božího jednorožce, co má zářivá očíčka skutečně jako Celestabellebethabelle (ale není to judgemental hoofbag), k narozeninám ode mě dostala heboušké krásňoušké maňáskové mněhně, no a já odcházela s plyšovým Pusheenem s donutkem, kterého jsem tam prostě nemohla nechat, láska na první pohled, a kromě fazolek ještě s medvídkem pro taťku ke Dni otců (protože byl při nákupu nad pět set, který jsem měla bezpečně zajištěný, za polovic, neberte to!)

Někdy kolem čtvrt na pět jsme ráj opustily a vydaly jsme se pomalu zpátky na nádraží, protože nám to zpátky jelo prakticky zároveň, po páté, já jsem akorát zase přejela metrem na Holešovice. Domů jsem nakonec dorazila dokonce i suchou nohou, i když jsme v jednu chvíli doslova projížděli apokalypsou. Teď musím konstatovat, že mě bolí úplně všechno, nohama počínaje a křížem konče, a vlastně až po návratu jsem si uvědomila, že jsem za celý den měla jenom dva loupáky a že mám fakt hlad. ^^" Od každé příchuti už jsem sezobla po jedné fazolce a musím konstatovat, že to za ty prachy stálo, protože nom nom.

Takže, pokud někdy v Praze nebudete vědět co s volným časem, Hamleys doporučuji všemi dvaceti (yep, i na nohou). Když jsem totiž slečně u pokladny říkala, že to je ten nejkrásnější obchod, v jakém jsem kdy v životě byla, skutečně jsem nelhala. :3