Ajin

Před sedmnácti lety byla na bitevním poli v Africe objevena zcela nová životní forma, které se začalo říkat Ajin - vypadá jako každý jiný člověk, jen s tím rozdílem, že prakticky nesmrtelný a navrch disponuje schopnostmi, které běžného člověka zcela převyšují. Takový jedinec si však toho, že je Ajin, vůbec nemusí být vědom ... tedy, až do doby, než poprvé zemře. Je tedy dost dobře možné, že by se to nikdy nedozvěděl ani Kei Nagai, student, který se, prakticky jako všichni ostatní, s Ajinem setkal tak maximálně na stránkách učebnice nebo v televizních zprávách, a který by si dál šel svou chladně vykalkulovanou cestou k úspěchu, kdyby se jednoho krásného dne nenechal srazit náklaďákem a následně, ke svému zděšení i zděšení ostatních přítomných, opět neobživnul. V ten okamžik se z něj totiž stává lovná zvěř, neboť veřejnost se, jak už to tak bývá, kdykoliv se najde něco, co se od nich nějakým způsobem liší nebo je nedej Bože dokonce převyšuje, nesmrtelných a tím pádem nebezpečných Ajinů děsí. Naopak pro politiky, vojáky i vědce Ajinové a především jejich nesmrtelnost představují neuvěřitelné množství možností využití, ať už ve zdravotnictví nebo například při testování zbraní. Proto je potřeba každého Ajina odchytit a důkladně prozkoumat (o čemž samozřejmě veřejnost nemá ani tušení, to by přece nebylo humánní). Kei má tedy, pokud nechce skončit jako pokusný subjekt v laboratoři, kde by ho čekalo jedině nekonečné množství vlastních smrtí, jedinou možnost - utéct a schovat se. Ani to ale nebude snadné, protože na nahlášení a dopadení Ajina je vypsaná tučná odměna (nebo se to alespoň říká), takže nezbývá prakticky nikdo, komu by se dalo věřit. Co se ale stane, když se asi nejsilnější a nejnebezpečnější Ajin v Japonsku, na první pohled neškodně působící stařík jménem Satou, rozhodne, že je čas na revoluci, naverbuje svou soukromou armádu Ajinů a vyhlásí lidstvu vyhlazovací válku?

Přiznám se, že jsem do toho anime alespoň ze začátku vkládala poměrně velké naděje, protože zrovna tohle téma patří k mým oblíbeným, která mě ve většině případů zaujmou ... a nejspíš proto jsem nakonec byla celkem dost zklamaná. Asi první věc, která vás nutně musí praštit do očí, je animace. Proboha, proč to nemohli udělat normálně místo tohohle divného rádoby 3D cosi? :'D Opravdu, animace postav je v tomhle případě něco, co jsem skutečně nezkousla a pořád mi to hodně, ale opravdu hodně vadí (nemůžu si pomoct, ale všichni, opravdu všichni jsou tam jak nějací postižení sekající se Vocaloidi, bleh). Další věc, která mi neuvěřitelně pila krev, byl sám Kei. Kei je totiž, když mi odpustíte ten výraz, prostě zmrdíček (aneb když o vás i vaše vlastní sestra prohlásí, že jste human trash, tak to asi o něčem vypovídá). Zmrdíček, který na sobě nosí masku kluka, který se zajímá i o něco jiného než jenom o sebe a nevyužívá ostatní jenom tehdy, když se mu to zrovna hodí (jako vážně, kam se třeba poděl Kaito, když ho využil a odkopnul?) a celou druhou polovinu anime jsem prakticky čekala jenom na to, jestli mu už konečně někdo dá pořádně přes tlamu, protože by si to sakra zasloužil. Také jsem bláhově doufala, že se třeba dozvím něco víc o samotných Ajinech a jejich IBM (invisible black matter) černých duších, kteří byli upřímně právě to, co mě lákalo asi nejvíc, nebo třeba nějaké trochu větší background info na Tosakiho, Shimomuru nebo Satoua ... ale my jsme si řekli ne. Sečteno a podtrženo, kdybych měla Ajina srovnat třeba s Kiseijuu, které ve mě před rokem zanechalo opravdu hodně velký dojem, bohužel mu nesahá ani po kotníky. A za mě je toho nevyužitého potenciálu opravdu docela škoda. Nezbývá než trošičku doufat, že to ještě třeba nějak vytrhne OVAčko nebo zbytek filmů.