Staré crushe nerezaví aneb JCS 2000

Nevím ... ale zkrátka mám pocit, že pokud téhle znovupropuklé záležitosti nevěnuji celý jeden kompletní článek, bude mi i nadále, kdykoliv se v noci probudím, v hlavě znít This isn't blood money, it's fee, nothing more, a to až do konce věků. ^^" A koneckonců, od takových věcí přece blogísky jsou, tak co.

Tohle je pro mě totiž záležitost sahající až na základní školu, dlouhých předlouhých třináct let zpátky (páni, když to vidím napsané, vypadá to ještě šíleněji). Tehdy, psal se zrovna rok 2003, trávila téměř třináctiletá Saku, jako ostatně vždycky v té době, i s rodinou Velikonoce u západočeského prarodičovstva. Tehdy také ještě nechlastala (vy tam na hnoji, nechte si případné poznámky o alkoholicích! >:D), takže místo večerního dospěláckého tlachání nad vínem dole v obýváku radši trávila večery v horním patře u televize. No a ten nahoře tomu tak chtěl, že zrovna tenhle rok v televizi dávali Jesus Christ Superstar v moderní verzi z roku 2000. Saku jakožto žačka školy s hudebním zaměřením, která měla k hudbě blízko už od malička, samozřejmě věděla, že se jedná o muzikál, však z něj už taky ve sboru něco zpívali (tehdy to bylo Could we start again, please?, samozřejmě v češtině, později na jedné akademii i The Last Supper, kde se Saku angažovala jako jeden z apoštolů, ale to bylo až potom). A tak Saku kouká. Kouká, kouká, už od začátku je nadšená, jak z hudby, tak ze všeho (nebudeme zmiňovat, že jedním z hlavních důvodů byl Jidáš v kožené bundě, i když je to samozřejmě pravda ... this sarcastic little shit complaining about everyting with his bitchfaces is pure perfection and my body is still ready, even after all those years), jen ještě nedokáže specifikovat, proč jí tam tak šíleně překáží Máří (už tehdy jsme jí všechny svorně říkaly Komáří a přiznávám, že třeba Annáš pro mě zůstává Ananasem doposud :D) a proč by ji taky nejradši strčila ze schodů ...

... and suddenly THIS ↓ (꒪ཀ꒪)

A třináctiletá Saku s očima vytřeštěnýma jak japonská bišina a čelistí spadlou kdesi na zemi zírá na televizní obrazovku a pomalu zpracovává ... že tohle je přesně to, co tam prostě být mělo.

Myšlenkové pochody asi ve stylu Lol, to vypadá, jak kdyby mu chtěl dát pusu, to určitě ne ... wait, wh-?! Oh ... OH!!! *-*

(A tady můžete na vteřinu přesně spatřit ten přelomový okamžik, kdy Saku začala poprvé zcela vědomě lodit ... aneb jak si zarezervovat čestné místo v Pekle hned svým prvním shipem v několika jednoduchých krocích)

#JealousBoyfriend

Mám takový pocit, že jsem tehdy dokonce i pár věcí ořvala, ale každopádně, serious crush was born. Ovšem Saku nebyla jediná, kdo se tehdy díval a kdo byl tehdy víc než zaujat, takže začala éra, kdy se mě a mé kamarádce (která na rozdíl ode mě byla doma a z televize si to nahrála) myslím povedlo film celé naší třídě dokonale znechutit, vzhledem k tomu, že jsme je nutily koukat na to i ve škole v přírodě, kam jsme nedlouho potom odjížděli. :D (ale co jsem teď nedávno zjistila od Sayi, tak to asi nebylo až tak žhavé, nebo alespoň ne úplně u všech, díkybohu). Jelikož tehdy si všichni mohli o nějakém vysokorychlostním internetu nebo Wi-Fi nechat zdát, začalo šmelení a přehrávání hudby z kazety na kazetu (doteď ji tu někde mám a dost by mě překvapilo, kdyby ještě pořád hrála, vzhledem k tomu, že jsem ji v tom kazeťáku musela snad usmažit, jak často tam byla), později se nám podařilo splašit i cédéčka, ovšem hlavně zpětné vyhrabávání a probírání papírových televizních programů i u všeho blízkého i vzdáleného příbuzenstva, protože kde jinde tehdy člověk měl možnost splašit alespoň nějakou tu fotku? (bože, jak já tehdy nesnášela kamarádku, protože v jejich televizním programu byla VELKÁ fotka a my měli jenom takovou mini zmínku :'D) Ach ano, tehdy byl život fangirl skutečně těžký. Dokonce to tu někde mám i na originální (ano, ORIGINÁLNÍ, byla jsem dokonce ochotna i zaplatit!) VHSce, kterou jsem jednou náhodou objevila v Makru a kterou jsem zkrátka musela mít, jen bych ji teď zase mohla vyhrabat, jen tak ... jsem totiž skutečně tradicionalistická fosílie, která stále vlastní funkční video.

Judas the Drama Queen

Někdy minulý týden jsem si pak, nejspíš vlivem zkouškového (kdy vymýšlíte cokoliv, co byste mohli jít dělat radši, než abyste se šli učit), kdy jsem přemýšlela, na co bych se ještě mohla podívat, zase jednou vzpomněla, mrkla se na Uložto, jestli se to tam čistě náhodou nenachází, stáhla a pustila. Už při prvních tónech Heaven on their Minds jsem zase ucítila to staré nadšení, celou tu hodinu a tři čtvrtě jsem prakticky prozpívala (všechny party, samozřejmě, jinak to nejde ... nepoznali jste schizofrenii, dokud se nepokoušíte sami zazpívat duet, případně skákat od basu k tenoru a podobně, vyzkoušeno za vás) a všechno to nadšení, přesně tak, jak jsem si ho pamatovala, bylo zpátky. (ﾉ´ヮ´)ﾉ*:･ﾟ✧ Tentokrát to ale přece jenom je trošku, trošičku jiné, a ne jenom díky tomu, že má angličtina je na zcela jiné úrovni než tehdy, takže v naprosté pohodičce rozumím i věcem, kterým tehdy ne (nic proti českým verzím, ale originál je pořád originál a tohle bude vždycky jenom překlad) a že ty texty prakticky umím nazpaměť. Tentokrát mám totiž k dispozici internet, soundtrack k přesně téhle verzi, který si můžu pouštět až do zblbnutí a celkově vymoženosti, o kterých se mi tehdy mohlo jen zdát (i když, ono je to asi možná lepší ^^").

#JustJudasThings - Accidentally sending your crush to his execution

Během posledních čtrnácti dní jsem se tedy prohrabala ještě dalšími dvěma verzemi - klasickou z roku 1973, která může být třeba nejklasičtější z klasických, ale na mě je prostě moc hippie a zkrátka nějak nedokážu pevněji přilnout k pobíhající a poskakující disco partičce, která vypadá, jak když utekla od Boney M. (no hate, každý máme jiný vkus, že) a pak tu arénovou z roku 2012, která je skutečně komplet hozená do současnosti a která se mi líbila velmi, vždycky mi imponuje, že ještě stále existují lidé (and hella sexy Jesus and Judas with permanent expression of Grumpy Cat, just fyi), kteří dokážou zpívat dobře i naživo. Stejně mám ale pořád nejradši tuhle verzi s andělkami v latexu, které mi už jako malé přišly neuvěřitelně šmexy (a prostě ... no ... nikdy jsem se nedokázala pořádně rozhodnout, jestli žeru víc tu černou koženou bundu nebo tu červenou (♡´艸`)) v pro mě nejperfektnější verzi Superstar ever (vážně, můžu ji slyšet a vidět třeba desetkrát za sebou a stejně se mi neomrzí). >:3

No, vzhledem k téhle nečekané renesanci, která proběhla a probíhá (neb Saku má bohužel jenom dva režimy - fangirls hard/does not fangirl at all) z toho hodlám udělat každoroční velikonoční klasiku, jako jsem si udělala vánoční z Christmas Carol nebo halloweenskou z Hocus Pocus. JCS pro mě stále zůstává jedním z mých nejoblíbenějších milostných trojúhelníků, protože to je přesně to, co to je, a nikdo mě nepřesvědčí o opaku muzikálů vůbec. :3

A simple summary of whole thing

A vám patří gratulace, pokud jste to dokázali dočíst až sem. A jen tak okrajově ... jednou z absolutně nejzábavnějších věcí jsou v tomto případě screeny obohacené Tumblr posty, které jsou tak přesné, až to bolí, a myslím, že na Velikonoce přijde jejich čas. :D