Sběratelská slabůstka aneb jak liška k panenkám přišla

Už jsem sbírala leccos, jednou to byly žáby (neptejte se, záležitost související s mým lehce stalkerským obdobím puberty, jejíž souvislost byste stejně nepochopili), všemožné karty, pivní podtácky, období poníšků, potom lišky a šnečci, kteří mi zůstali až doteď ... ale že to jednou budou panenky, to by mě vážně nenapadlo. Ne že bych jako malá neměla Barbie, měla jsem a poměrně dost, ještě si vzpomínám, kolik mi pro nich babička naháčkovala oblečení a polštářků (ovšem žádná z nich nebyla kloubová), ale především z panenek s porcelánovými hlavičkami jsem odjakživa měla vyslovenou hrůzu. :'D Ovšem jednu dobu jsem slušně ujížděla na BJD (a co si budeme povídat, ujíždím doteď, obzvlášť na těch od Kůzlete :3) a v počítači mám doteď uloženou spoustu různých fotek, ale ty na mě zase byly moc drahé a když jsem navíc zjistila, že můžou být klidně i půlmetrové, opět mi to přišlo až děsivé.

Když zapřemýšlím, kdy jsem se vůbec o nějakém Monster High doslechla, vzpomínám, že to bylo v létě roku 2011, v Německu, kde jsem tehdy zahlédla upoutávku na seriál, kde mě zaujala sešitá zelená dívčina s černobílými vlasy jménem Frankie Stein, především tou krásnou slovní hříčkou, kterou její jméno tvořilo (a upřímně, tohle je i teď pořád něco, co se mi na Monsterkách neuvěřitelně líbí). Nějak to ale, nejspíš i vzhledem k tomu, že jsem se tou dobou učila na opravný termín zkoušky z morfologie, ustoupilo do podvědomí a nevracela jsem se k tomu. Jenže ten nahoře tomu tak chtěl, že jsem na podzim stejného roku, už vlastně ani přesně nevím jak nebo kde, zjistila, že to, co jsem zahlédla v německé televizi, není jenom seriál, ale že je to seriál o potomcích všech možných příšerek a že se podle něj dělají panenky, které teď jako obrovská novinka přišly i k nám a které jsou, vzhledem k mému temnějšímu vkusu a ovlivnění Burtonem, pro mě doslova jako dělané. Tehdy to byla ta úplně první Wave 1, která měla klouby na gumu, tedy Frankie, Draculaura, Clawdeen, Lagoona a Cleo s Deucem. Vzpomínám si, že jsem tehdy, bylo to někdy v polovině října, proležela pár dní doma s nějakou střevní chřipkou, a jak se blížil můj návrat do školy, projížděla jsem na netu fotky, protože jsem byla pevně rozhodnutá, že jednu z nich prostě chci, za jakoukoliv cenu. Když pak nadešel den D, vydala jsem se do ústeckého Fóra do Pompa, kde jsem si tehdy přeci jenom připadala poněkud trapně, když jsem k tomu regálu s panenkami šla. Původně jsem chtěla Clawdeen, protože mi těmi oušky nejvíc připomínala lišku, ale tu nakonec díkybohu neměli. Rozhodovala jsem se tedy mezi Draculaurou a Frankie. Draculaura mi nakonec, upír neupír, přišla až moc růžová, třpytkatá a sladká (pokud vím, tak si tou dobou našla cestu k Reni), takže mi v košíku nakonec skončila Frankie, u které se mi strašně líbily jak šaty, tak boty a která mi hrozně připomínala něco mezi Mrtvou nevěstou a Sally. Už ani nevím, kolik mě stála, ale mám pocit, že to bylo asi pět stovek; vím ale to, že jsem si ten den po celý zbytek školy s tou taškou s logem Pompa připadala jak největší trapák a večer na aerobiku měla hrozný strach, aby se mi v ní v šatně náhodou nikdo neštrachal. Doma jsem si sice vysloužila dost řečí o malých dětech a podobně, ale nakonec jsme ji ještě večer z krabice kuchali všichni tři a já tak měla svou krásnou morbidní kloubovou panenku. :)

Frankie mi tedy jednak asistovala u Halloweenu a podobně, ale jinak mi vesele seděla na poličce u katany a já tak měla za to, že mám, co jsem chtěla, a že jsem konečně spokojená. Ale je fakt, že tenhle přístup mi vydržel celé tři roky. Samozřejmě, že jsem sem tam na nějaké nové Monsterky narazila, ale cíleně jsem je nevyhledávala, ani jsem se na ně nechodila koukat do obchodů (tedy, v Německu jsem tam občas zabloudila a doteď si nadávám za to, že jsem si tam tehdy nekoupila Cupid). Pak ale zase zasáhl ten nahoře a já někde na netu narazila na fotky úžasné šedivé krásky s křídly, růžovými vlasy a velkýma smutnýma očima, ve které se spojovala moje vášeň pro růžové vlasy a bytosti s křídly - samozřejmě, že mám na mysli Rochelle, která mi navíc vlivem Doctora Who ještě připomínala takovou roztomilejší verzi Weeping angels. Snad rok, možná i déle, jsem se přesvědčovala o tom, že by byla jenom další chytač prachu a že bych ji ani neměla kam dát, ve Fóru jsem byla schopna tu krabici zase vrátit zpátky do regálu a odolala jsem i tehdy, kdy jsem si za naprosto směšnou cenu viděla v Rossmannu (taky jsem si za to pak dlouho nadávala). V létě 2014 jsem to už ale nevydržela a když jsem ji v srpnu v německém Realu našla v řadě Ghouls Night Out v akci, už jsem nezaváhala. A tak jsem, konečně po všech těch letech, měla svého malého chrliče a Frankie měla kamarádku.

I tehdy jsem si myslela, že už jsem konečně spokojená. Na Monsterky jsem se, když už jsem v tom hračkářství byla, sem tam zašla podívat, ale zase jsem neměla potřebu si nějakou další kupovat. Až někdy před Vánoci, když jsme byli s taťkou dokupovat dárky a na obědě, jsme zašli do Bambule, kde byly některé Monsterky v akci za nějaké dvě tři stovky. A tehdy tatínek, který má, vzhledem k tomu, že sám sbíral modely Jaguarů, pro podobné věci celkem pochopení, nabídl, ať si z těch v akci nějakou vyberu, že ji budu mít pod stromečkem. Nakonec tam z nich už zbyla jenom Draculaura ve verzi Save Frankie z Freaky Fusion, ale byla pěkná, takže jsem si řekla, proč ne. A tehdy, pod tím stromečkem na Štědrý den nebo v období Vánoc celkově, se něco zlomilo. Nejen já, ale i spousta lidí v mém internetovém okolí, nějakou tu Monsterku pod stromečkem našlo (však tu Twylu pro Luci jsme s Hanyuu vybíraly na Zličíně) a já si řekla, že když už mám tři, tak proč bych jich nemohla mít víc? Starý rok odešel, přišel nový, já zjistila krásy internetových stránek v hračkářstvích a navíc tady opět byli ostatní, kteří lovili ve slevách, a tak jsem v akci v Dráčiku ulovila kostlivou Skelitu ... a pak už se to vezlo, až někdy do konce února to prakticky bylo co týden, to panenka, protože i když jsem se pokaždé dušovala, že už mám všechny, které jsem chtěla, vzpomněla jsem si na další, kterou jsem nutně potřebovala, pak se v obchodech objevilo Haunted ... myslím, že to dostatečně shrne skutečnost, že se má sbírka během pouhých dvou měsíců rozrostla ze tří na devět. Ale pořád to samozřejmě nebyl konečný počet, i když už to nebyly takové nájezdy (když máte s sebou někoho, kdo vám zrovna tu panenku, kterou právě chcete, ještě odsouhlasí a pochválí, odolává se těžko). Ovšem, objevily se také vinylky, které mi také učarovaly, za své vzalo i předsevzetí, že jeden charakter nebudu mít víckrát než jednou, a jenom tu Draculauru, která se mi poprvé tak nelíbila, mám všehovšudy čtyřikrát. ^^"

Celá má rodinka teď tedy, když budu počítat jenom panenky, čítá sedmnáct členů a zabírá mi dvě poličky. Poslední přírůstek, obrovská Gooliope, na kterou jsem čekala tak dlouho a u které jsem se, když jsem ji konečně uviděla v regálu a nesla si ji v tašce domů, málem rozbrečela štěstím, zbořila i mé staré strachy ohledně velikosti, protože se svými více než čtyřiceti centimetry už může konkurovat leckteré BJD. A i když bych to skutečně nerada zakřikla, i z konečného nedostatku místa konečně můžu říct, že jsem spokojená a můj wishlist se scvrkl na pouhé dvě vinylky (Spectra a Rochelle, nevzdám se jich >:3).

Teď možná budu trochu znít jako creep, ale nejsou to pro mě jenom panenky a už vůbec to pro mě nejsou hračky (a kdo to nedokáže pochopit a ještě z toho má kdovíjakou srandu, tak ten je s prominutím idiot a o sběratelství neví ani ň). Jsou to pro mě nádherné fotogenické slečny (a že je fotím velmi ráda, občas se mi některé povedou, třeba s touhle jsem vážně spokojená a ohromně ráda za všechno to uznání) s vlastní jedinečnou osobností, které mi dělají obrovskou radost a bez kterých už by má nora byla prostě tak nějak smutná. :3 Navíc jsem u každé měla tak nějak dobrý pocit z toho, že možná třeba zrovna ji zachraňuji před nějakým rozmazleným děckem, které si jí nebude vážit a akorát jí vyrve vlasy nebo končetiny, a místo toho jí poskytnu domov a úctu, jakou si zaslouží.