Služební cesta do Prahy aneb welcome to the KISS Army

Já ani nevím, jak bych to vlastně měla uvést, protože i když jsem solidně utahaná, zmrzlá a pořád mi zvoní v uších, pro mé nadšení pořád ještě nenacházím slova a myslím, že je jen tak nenajdu, protože to pro mě bylo něco naprosto neuvěřitelného a jednoduše nepopsatelného ... copak Animefest, TOHLE byl jeden z největších zážitků mého života. \m/

Už někdy vloni na podzim se mě Rien ptala, že tady v červnu budou KISS, jestli nechci jít. Vzhledem k tomu, že první a poslední opravdický koncert, na kterém jsem byla (a na který jsem ten lístek ještě vyhrála, takže jsem ho neplatila), byli 7.7.2007 Scorpions pod širým nebem ve Varech, nadšeně jsem souhlasila, protože mám-li být upřímná, u většiny mých oblíbených kapel si už nemůžu být jistá, že mi do další příležitosti třeba neumřou, pokud tedy už mrtví nejsou, a na Štědrý den už jsem v tlapkách držela svůj drahocenný lístek. Bohužel, jak se termín koncertu blížil, ještě nastalo pár kixů ohledně domluvy dopravy, trochu se pořvalo a ponadávalo, ale po bouřce přichází klid, vyčistil se vzduch a i ty se nakonec nějakým způsobem vyřešily. A já tak tedy mohla směle započít svou epickou pražskou výpravu za rockovými legendami.

V pondělí dopoledne jsem byla tatínkem milostivě hozena na nádraží, kde jsem před jedenáctou nasedla do rychlíku, který mě v půl jedné vyplivnul v Praze. Dokonce i metrem jsem správně trefila už na první pokus (a to jsem musela přestupovat, takže pozor ... holt jsem si fakt šikovně napsala tahák se směry a stanicemi) a někdy kolem tři čtvrtě na jednu už jsem stála před O2 arénou. A ačkoliv byla cestou v Lovosicích doslova průtrž mračen, bouřka jako prase, kdy přes déšť nebylo pomalu ani vidět, v Praze mě přivítalo polojasno a poměrně dusno. Jelikož jsem ještě měla poměrně dost času, vlezla jsem si do Harfy, kde jsem se po dlouhé době skutečně nacpala v KFC, protože jsem měla hlad jako vlk, ještě si skočila nakoupit pár drobností do Adalberta a už jsem prakticky na každém rohu narážela na strejdy v KISSáckých trikách. :D (Což mi připomíná jednu věc - opravdu nedokážu pochopit, jak někdo může jít na koncert KISS třeba v tričku Metallica a vůbec mu to nepřijde ani trochu trapné. ఠ_ఠ) Před druhou hodinou jsem také bez větších obtíží úspěšně našla svůj hotel, ubytovala se v útulném jednolůžáku, který mým potřebám plně vyhovoval, připojila jsem se na Wi-Fi, otevřela si Cool s příchutí hroznů a aloe vera, sežrala Oreo Milka tyčinku, relaxovala, sbírala potřebnou energii na večer a celkově jsem byla naprosto spojená. :3

Někdy před šestou jsem ze sebe opět udělala člověka, nahodila své cool tričko (které vůbec nevypadá na to, že je z Lidlu) a vydala jsem se metrem (opačným směrem, než davy, a pohledy lidí z vedlejšího eskalátoru, obzvlášť při pohledu na mé triko, doslova volaly "Špatný směr, špatný směr!") na nádraží, kde jsem si po chvíli čekání vyzvedla Rien s tatínkem a prvním ne až tak nacpaným metrem jsme se vydali zpátky na Českomoravskou.

Ještě jsme se stavěli v Harfě, aby se Rien navečeřela t(h)ortillou a nenápadně jsme se zařadili do davu před vstupem, který se posouval tempem invalidního hlemýžďe. Nakonec jsme čekáním na odbavení strávili hodinu, což opravdu nebylo vůbec fajn a vlastně ani moc fér vůči překapele, ale díkybohu jsme se alespoň dostali dovnitř na první pokus.

"Tak schovejte všechny ty samopaly!"

"Počítá se pepřák jako zbraň?"

Prolezli jsme ještě jedny turnikety do podpalubí, šoupli jsme si věci do prakticky úplně prázdné šatny (Rien také vlastní batoh, který buď vede do Narnie nebo disponuje technologií Pánů Času) a konečně jsme se ocitli uvnitř. Z The Dead Daisies jsme zaslechli něco málo na závěr a následovala asi půlhodinová připravovací pauza, kdy jsme se snažili urvat místa, ze kterých bychom viděli alespoň něco (což nakonec stejně tak trochu nevyšlo, ale co).

Nutná selfie s davem © Rien

Ovšem chvíli po deváté se rozeznělo Detroit Rock City, spadla opona a už to jelo s plnou parádou, šlehající ohně, bouchající petardy, lasery everywhere (aneb epileptikova noční můra), oheň a jiskry šlehající z kytar, Simmonsovo perfektní sólo s přeměnou v démona a samozřejmě nějakou tou krví, protože bez ní by to nešlo, no prostě všechno, co člověk očekával a co nějak ani netušil, že bude moct jednou vidět naživo, dokonce při Do You Love Me došlo i na ty Hello Kitty, které vlastníme. ^^ Navíc, díky postupnému zvedání všemožných plošin jako třeba u Lick It Up nebo na úplný závěr, vznesení se na dýmající rampu téměř ke stropu nebo přelétnutí z jeviště doprostřed sálu při Love Gun jsme i my, prostý lid stojící vzadu, po většinu času odkázaný hlavně na obrazovky, měli krásný výhled nahoru na Gena Simmonse a na skutečně dokonalé a z blízka ještě dokonalejší (nejen) pozadí Paula Stanleyho (Ale vážně, chlapi, co je tohle za magii? Vypadat pořád takhle dobře, to je proti přírodě!). *-* Kromě starých dobrých fláků zazněly i novější záležitosti a můžu říct, že u přídavkového I Was Made For Lovin' You jsem řvala jako pominutá, protože prostě ... feels. :'3 A taky jsem si nachytala plnou hrst památečních papírových konfet, které se na nás v závěru při I Wanna Rock'n'Roll All Night snesly jako sníh, protože prostě citová hodnota, nešlo jinak. Celá tahle naprosto epická podívaná skončila asi v jedenáct, kdy jsme si vyzvedli věci z pořád prázdné šatny a v ploužícím se davu jsme se tučňáčími krůčky nakonec dostali ven na vzduch.

"To je jak v zombie filmu."

"Imhoteeep ... "

Venku pro změnu pršelo, takže jsme vytáhli deštníky, byla jsem doprovozena k rohu mého ubytka, aby mě někdo nepřepadnul, hugla jsem si ženu, rozloučila se a vydala se svou cestou. Čip na klíčích díkybohu fungoval, takže dovnitř jsem se dostala v naprosté pohodě, odvšivila jsem se a někdy o půlnoci jsem padla za vlast, s totálně mrtvýma nohama a zalehlýma ušima, ale plná dojmů ... což mělo za následek, že jsem jaksi zaboha nemohla zabrat, navíc ještě někdy v jednu hodinu přišla solidní bouřka a už nějak nepřestala.

V neděli ráno jsem se z postele, ač nerada (protože kam se hrabe nějaká posilovna na pořádný rockový koncert, kdy většinu času trávíte přešlapováním do rytmu a s rukama nad hlavou), vykopala asi v půl osmé, udělala jsem ze sebe v rámci možností člověka a vydala se na snídani, kterou jsem si hezky odpila a odežrala, když už jsem si to zaplatila. >:3 Potom jsem si sbalila svoje saky paky, po desáté jsem strašně milé slečně na recepci vrátila klíč a v dešti a solidní kose jsem se vydala metrem na nádraží a odtud pak v půl dvanácté rychlíkem, kde jsem se prospala a který mě po jedné vyplivnul v deštivých a studených Teplicích.

Kdybych celé ty dva dny měla shrnout - jsem nadšená. Jak tím, že jsem úspěšně zvládla a přežila vůbec první cestu takového typu, ubytováním (takže, pokud někdy budete potřebovat bydlení fakt blizoučko O2 arény, ale přesto v klidném místě, můžu Hotel Arlington jedině doporučit, milí lidé, rodinné prostředí a plně postačující kvalita, pokud nehledáte něco fakt ultra mega luxusního a mastného), tak samotným koncertem, protože to prostě bylo něco neuvěřitelného, co člověk nemá šanci pochopit, pokud to nezažije na vlastní kůži. Štvalo mě snad jedině to šílené hodinové čekání ve frontě, i když mělo být otevřeno hodinu a půl před začátkem, odteď už si nikdy nebudu stěžovat na fronty na conech, protože ty byly oproti tomuhle čajíček. Ale i těch devadesát minut čekání za to stálo, protože jsem si skutečně užívala každou minutu a jsem až dojatá, protože jsem viděla legendy.

Jak Rien pravila na Twitteru - Bohové mají různé podoby. Ti naši nosí kůži, platformy, černobílý make-up a přicházejí za svitu disko koule.