Junjou Romantica

Existuje vůbec hranice, jak moc může člověk milovat?

Misaki Takahashi je student s ne zrovna výstavním prospěchem, který však zoufale touží dostat se na univerzitu Mitsuhashi, především kvůli svému staršímu bratru Takahirovi, který se po smrti jejich rodičů studia právě na této univerzitě vzdal, aby se mohl o Misakiho starat. Proto si Misaki nechá domluvit soukromé doučování u Takahirova nejlepšího přítele a zároveň slavného, geniálního a dosti zámožného spisovatele Akihika Usamiho neboli Usagiho ... a hned při prvních schůzkách zjišťuje, že nejen, že je pan spisovatel tak trochu nesnesitelný arogantní zazobanec a jeho ložnice díky všem těm plyšovým medvědům a jiné havěti vypadá jak dětský pokoj, ale také je evidentně na chlapy a už spoustu let tajně a jednostranně zamilovaný do Takahira, o čemž se Misaki ostatně usvědčí hned poté, kdy jednou po příchodu domů načape Usagiho na Takahirovi doslova přisátého jako klíště. A co je snad úplně nejhorší, dokonce o nich, samozřejmě pod pseudonymem, jako svou oblíbenou kratochvíli píše a vydává BL romány! I přes to všechno se ale díky Usagimu Misakiho mizerný prospěch začíná vylepšovat a on si uvědomuje, že ten chlap vlastně není zas až tak hrozný. Pak ale přijde rána, když Takahiro v den svých narozenin oběma přítomným oznámí, že si bude brát svou přítelkyni, kterou si přivedl s sebou. Kupodivu tohle oznámení na první pohled více zasáhne právě Misakiho, který Usagiho "taktně" odtáhne pryč, protože mu to zkrátka přijde neuvěřitelně kruté ... a v tu chvíli, když vidí, že pro něj někdo jiný brečí, si Usagi uvědomí, že právě on je ten pravý. Navíc čerstvě ženatý Takahiro musí pracovně odjet na dobu neurčitou do Osaky a vůči Misakimu je tak ochranitelský, že by ho přece nemohl nechat bydlet samotného, a tak nechá milovaného mladšího brášku v péči svého nejlepšího přítele. A i Misaki, i když si to samozřejmě nechce moc připustit, po čase společného soužití zjišťuje, že ten často nesnesitelný chlápek je vlastně jenom takové velké dítě, ona arogance je často jenom maska ... a že ho zkrátka miluje. Ve stejnou dobu se na lavičce v parku utápí ve vzpomínkách na nešťastnou neopětovanou lásku k Usagimu jeho přítel z dětství Hiroki Kamijou, nyní asistent profesora literatury, když mu snad náhoda nebo osud do cesty přihraje o čtyři roky mladšího Nowakiho Kusamu, jehož dotek mu okamžitě připomene právě Usagiho. Nowaki se Hirokiho až podezřele moc snaží přesvědčit, aby ho doučoval, i když, jak se později ukáže, s učením žádný problém nemá, a uhání ho tak dlouho, až toho Hiroki má dost a souhlasí. No a jednoho hezkého dne, když se za Hirokim z ničeho nic zastaví Usagi, aby se ujistil, že ještě žije, ho Nowaki doslova odtáhne pryč a vychrlí na něj, že se do něj v první chvíli, kdy ho uviděl ubrečeného na té lavičce, zamiloval a nehodlá se ho vzdát. A Hiroki, i když ho to ze začátku neuvěřitelně otravuje a pořád je přesvědčen o tom, že se přes své zlomené srdce nedokáže přenést, si uvědomuje totéž. A na závěr je tu You Miyagi, profesor literatury na Mitsuhashi, právě ten, kterému Hiroki dělá asistenta, který jednoho dne zachránil nějakého studentíka před zloději, aby o chvíli později zjistil, že je to mladší bratr jeho snoubenky a tím pádem jeho budoucí švagr. A teď, když je You nějaký ten měsíc rozvedený, za ním Shinobu Takatsuki, jak se jeho ex-švagr, který se právě vrátil ze studia v Austrálii, jmenuje, přijde s tím, že ho od té chvíle, kdy ho zachránil, miluje, že to musel být osud, co je takhle svedlo dohromady, že chce jít na stejnou školu a obor jenom kvůli němu a že má teď převzít zodpovědnost. Shinobu se ze všech sil snaží, aby se do něj You taky zamiloval, ovšem ten skutečně neví, co má dělat, a usilovně vymýšlí, jak by se toho otravného zazobaného spratka, který ani neví, co mluví, zbavil. Pořád je totiž zaseknutý v minulosti, kterou mu Shinobu v jistém smyslu připomíná, a neví, jestli bude někdy schopen ji překonat, navíc je tu i ten poměrně dost vysoký věkový rozdíl (sedmnáct let je přeci jenom sedmnáct let, co si budeme povídat). Ale jak čas plyne, i když si to nechce jen tak přiznat, si uvědomuje, že mu na tom spratkovi přeci jenom trochu záleží a rozhodne se, že se do něj přeci jenom pokusí zamilovat.

Tak! Konečně jsem se dostala k jednomu z největších restů (tedy, ne že bych vůbec neznala, to ne, ale dlouho jsem obcházela obrovským obloukem), protože se mi po Sekaiichi Hatsukoi a Hybrid Child konečně povedlo dostatečně si zvyknout na kresbu, která mě právě vždycky hrozně deptala a odrazovala. ^^" Opět jsem potřebovala přijít na trochu jiné myšlenky a opět to dokonale splnilo účel, protože mám stále ještě pocit, jak kdyby se mi uvnitř těla rozlévalo vlažné máslo a ačkoliv mám opět šíleně forever alone pocit, v jistém smyslu doslova přetékám štěstím a náladou nadšeně kníkat a někoho pořádně obejmout. Takže ... Junjou asi v mém případě opravdu bylo souzeno, aby jsme se k sobě dostali až teď, protože jinak by to asi nebyl tak intenzivní zážitek, jako právě teď. A přesně od toho by taková ňufací shounen-ai s tradičními třemi velmi křehkými a vzájemně propletenými vztahy měla být. :3