Hibike! Euphonium

Kumiko Oumae už na nižší střední hrála na eufonium a byla členkou dechového orchestru. Nyní nastupuje do prvního ročníku na střední školu Kitauji. I její nová škola má svůj dechový orchestr, ovšem jak Kumiko hned na začátku vidí a hlavně slyší, stojí stručně řečeno za dvě věci - jen jednou se mu povedlo dostat se do národního kola soutěže, ale s nevelkým úspěchem. Od té doby se změnil jak klubový vedoucí, tak přístup samotných členů a s orchestrem to jde od desíti k pěti. Kumiko se seznamuje se dvěma novými spolužačkami, Sapphire (Midori) Kawashimou, která hraje na kontrabas, a Hazuki Katou, která doteď na nic nehrála, ale i tak je nadšená se to naučit a do klubu chce; Kumiko, která navíc zjistila, že na stejné škole a také v orchestru je také Reina Kousaka, bývala spolužačka a skvělá trumpetistka, se kterou měla Kumiko na soutěži ještě na nižší střední jistou příhodu, za kterou se jí ještě nedokázala omluvit. Nakonec se ale, spolu se spoustou dalších členů, všechny tři do orchestru dostávají, Kumiko, i když z toho ze začátku není vůbec nadšená, opět s eufoniem, Sapphire s kontrabasem a Hazuki s tubou, na kterou se začíná učit hrát. Vedoucím orchestru se stává nový mladý učitel hudby Noboru Taki, který se po tom, co si sami členové orchestru odhlasují, že jejich cílem bude kvalifikovat se do národního kola soutěže, podřídí tedy všechno tomuto cíli a všemi možnými způsoby se snaží k němu vést, což se některým členům přestává zamlouvat. Když jsou pak navíc vyhlášeny konkurzy, aby byly pro národní kolo vybráni skutečně ti nejlepší, začínají se objevovat nesouhlasy, problémy a všechna tvrdá práce, kterou si do té doby orchestr stačil projít, začíná být k ničemu a vypadá to, že se všechno zase začíná vracet do starých kolejí. Dokáže síla hudby orchestr opět sjednotit, aby tentokrát v národním kole skutečně uspěl?

Nejspíš víte, že ke K-On! trpím doslova nepřekonatelným odporem (vlastně jsem viděla snad jenom poslední díl druhé řady, protože to Rien chtěla dokoukat, a i tak jsem měla pocit, že mi u toho odumírá mozek) a od Kyoto Animation jsem schopná překousnout ještě tak FMP? Fumoffu! (ačkoliv jsem to tedy upřímně doteď netušila), Free!, Suzumiya Haruhi no Yuutsu a Kyoukai no Kanata (už třeba Lucky Star mi dělalo veliký problém), protože ještě nejsou tak nechutně moe. Ovšem Hibike si mě skutečně získalo. Jednak proto, že je to skutečně totální vizuální porno, u kterého člověku co chvíli padá čelist na stůl, a jednak nepopiratelně také proto, že je z oboru, ve kterém jsem se poměrně dlouhou dobu pohybovala a troufám si říct, že mu celkem rozumím. Navíc ve mě doslova vyvolává neuvěřitelnou spoustu vzpomínek na základní školu, protože ukazuje prakticky všechno, čím jsem si taky prošla, i když ne jako člen dechového orchestru (ačkoliv nepopírám, že jsem nějakou dobu byla také členem flétnového souboru), ale jako dlouholetý člen školního pěveckého sboru - nejen ta zábava a radost, ale také všechny vztahy uprostřed takového seskupení, všechny ty nenápadné konkurenční boje, všechna ta dřina a tlak při připravování se na soutěže, skupinové či sólové konkurzy a často opravdu velmi nenávistné reakce starších členů, když přišel někdo mladší, kdo byl navíc lepší než oni a tím pádem byl dosazen na jejich místo (s čímž mám poměrně dost osobních zkušeností, na které nevzpomínám zrovna ráda). Vlastně jsem na něj začala koukat čistě ze zvědavosti a upřímně jsem nečekala mnoho, proto mě překvapilo už jenom to, že se tady nástroje nedrží jak prase kost, ale skutečně tak, jak se na ně hrát má, a navíc jsou tak neuvěřitelně nádherně a realisticky nakreslené, že člověku nezbývá než co chvíli utírat slinu. :'3 Hibike se tedy stalo něčím, na co jsem se každý týden skutečně těšila, a také něčím, co pro mě má skutečně obrovskou osobní citovou hodnotu. A co ještě navíc k tomu všemu, Taki-sensei je doslova kawaiinější anime verzí mého oblíbeného profesora, který tady jenom trošičku změnil obor, což se upřímně taky postaralo o pár silně umf chvilek. *///*