Pár východních mňamek, které lišce stačily uvíznout mezi drápy

Nejsem žádný znalec, který by se tím nacpával čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu, vlastně si pokaždé říkám, když tak slintám u Gabrielle nad těmi občasnými boxy plnými strašně roztomile balených japonských pochutin, že jsem s tím svým málem naprostý žabař. :'D Na svou obranu musím říct, že nějaký solidní obchod s tímto sortimentem mám přeci jenom poměrně daleko, a tak jsem převážně odkázaná na cony nebo solidaritu ostatních. Ale i tak, když si vezmu, jak jsem ve svých über otaku začátcích mohla jenom tak tiše slintat nad fotkami, pořád jsem se posunula alespoň o kus dál. ^^

Kdo by neznal Pocky? Osobně si tedy vystačím s Mikadem, které koneckonců taky vyrábí Glico a které je přeci jenom dostupnější. Poprvé jsem se s ním setkala před lety na jazykovém táboře ve Francii, kdy nám jedno balení šoupli do balíčku na zpáteční cestu. Tehdy mi nějak nedošlo, co to je, a bez nějakého většího zájmu jsem ty tyčky v čokoládě sežrala už někde po cestě. Když mi to s odstupem došlo, měla jsem chuť rvát si vlasy, že jsem si je tehdy víc nevychutnala. No a od té doby si tradičně nakupuji zásobu v Německu, protože jsou tam jednak levnější a jednak vždycky byly dostupné ve více variantách, než u nás (hořká, mléčná a bílá čokoláda, které mě osobně ke štěstí bohatě stačí). A co já vím, třeba ještě stačí přijít s něčím úplně novým.

Pandíky jsem si pořídila letos na Animefestu, když si je jak Kyoko, tak Saya, kupovaly ve velkém. Nakonec jsem se rozhodla pro levnější menší balení bez krabičky, s vanilkovou náplní. A zrovna tady Hello Panda je důkazem toho, že u naprosté většiny těhle východních sladkostí vás na první pohled zaujme už jenom obal, který je prostě kawaii as fuck, nemůžu si pomoct. ^^ Rozkošné jsou pak i samotné sušenky, které na sobě skutečně mají nějakou tu sportující pandu, a stejně tak jsou i dobré (pokud tedy máte rádi mléčné náplně stejně jako já, už přemýšlím o tom, že na nějakém nadcházejícím conu ukořistím jahodovou verzi). Jedinou nevýhodou je snad jedině to, že bych s klidem na posezení spořádala pytlíčky dva. :'D

Stánek s taiyaki jsme opět zahlédly na Animefestu a Saya byla tak unešená (koneckonců, když v každém druhém anime vidíte, jak se s tím někdo cpe, chcete taky), že se pevně rozhodla, že si rybičku zkrátka musí dát ... a když mi nabídla, jestli nechci ochutnat, samozřejmě, že jsem se nebránila, i z již zmíněných důvodů. Pokud si dobře pamatuji, k mání byly asi tři varianty a osobně by mě nejvíc zajímala ta s anko pastou (kterou jsem ještě pořád neměla možnost ochutnat a neuvěřitelně mě to štve), která ovšem byla suverénně nejdražší, takže se nakonec jedlo taiyaki čokoládové, kdy byla do rybičky zapečena kostka čokolády. Přirovnala bych to k něčemu mezi vaflí a palačinkou a musím konstatovat, že to bylo vážně dobré a ještě krásné na pohled. Jen ta cena ... ta opravdu není ani milá, ani pěkná. :'D

Thajský ovocný puding s kostkami kokosového želé, kterému familiérně přezdíváme gelová svíčka, protože tak skutečně vypadá, a který se tou plastovou pidilžičkou jí tak dobře, že se vám s klidem může stát, že vám kus pudingu skončí až ve výstřihu (vyzkoušeli jsme za vás), jsme poprvé objevily díky žravosti Kyoko na prvním NatsuConu, kde se z něj okamžitě stal hit a od té doby je tradičním nákupním artiklem na každém conu, na kterém se vyskytuje stánek Japamanie. Osobně mám asi nejradši jahodu a žlutý meloun, ale nepohrdnu ani mangem nebo třeba liči.

Jedním z mých dlouholetých snů zapříčiněným probíráním se japonskou kuchyní byl ochutnat mochi (další metou pak ještě zůstává jahodové daifuku). I to se mi splnilo na letošním Animefestu, kdy mi Saya věnovala na ochutnání jedno čajové mochi. Samozřejmě, že jsem, snad jako každý člověk, kdo ho jí poprvé, byla opravdu hodně překvapena jeho šíleně měkkou strukturou, ovšem už po prvním kousnutí jsem byla unešená. Mé obavy, aby to ve výsledku nebylo sladké jak cumel, zelený čaj díkybohu zažehnal, a už pár dní po AF jsem na něj znovu dostala šílenou chuť. A tak se ze Sayi, toho času v Praze, stal dealer čajového mochi pro oblast severozápadních Čech a z části užraná krabička vesele leží v mé spíži. 8) Jen té náplně by pravda mohlo být skutečně tolik, kolik slibuje obálka, ale toho se člověk asi nedočká nikde. :D

Ono by toho, co jsem už ochutnala, bylo asi ještě trochu víc, třeba mám pocit, že ten kelímek na prvním avataru obsahuje krém a tyčky (na kterých jsou vypečené hádanko-vtipy, které ale vůbec vtipné nejsou), které se do něj máčí a že mi to na nějakém conu dávala ochutnat Kyoko. Doteď mě trochu mrzí, že jsem se neodhodlala ke koupi a ochutnání toho matcha cheesecaku nebo že se nám vloni na Natsu nepovedlo probojovat se k těm homemade sladkostem, které byly prakticky hned pryč, ale tak, není všem dnům a conům konec, že. Letošní NatsuCon se pomalu, ale jistě blíží, takže myslím, že zase bude co ochutnávat. ^^ Navíc jsme se se Sayou shodly, že alespoň jednou zkrátka někde musíme ulovit i to dango. >:3 Ostatně, i na to sushi nechodím každý pátek, takže pro mě pořád zůstává výjimečnou událostí. A možná to i právě proto pro mě všechny tyhle drobnosti pořád mají nádech určité nevšednosti a exkluzivity. :)

×××

🍡🍮🍘

U P D A T E

NatsuCon je dávno za námi a vyšší vůle tomu tak chtěla, že se mi kromě mitarashi danga povedlo ukořistit i vlastní tayaki s anko pastou, obojí za víc než krásnou cenu. Dango, svou konzistencí velmi podobné mochi, tedy, jak ho nazvala Kyoko, tahač plomb, ve sladké sójové omáčce, mi chutnalo velmi, už jen proto, že nebylo tak moc sladké, no a tayaki ... nikdy bych neřekla, že by sladká pasta z fazolí mohla být takhle dobrá, bylo skutečně vynikající a náplně v něm bylo habaděj, to Sayiné na AFku se mu prostě nemohlo rovnat. :3

A aby toho updatování nebylo málo, o čtyři roky později, tedy v roce 2019, mi díky AFku mi mezi drápy uvízlo Sakeru Gummy, které asi většina z vás bude (stejně jako já) znát díky té geniální reklamě, aneb long long man, samozřejmě. :D Kromě hroznové klasiky jsem si vzala ještě broskev (because of reasons) a i když byly dobré oboje, tak hrozen u mě stále vede >:3 (i jenom samotný prázdný obal voní, a to fakt hodně intenzivně). Nevím, k čemu bych to konzistencí úplně přirovnala, ale ačkoliv to bude znít blbě, tak asi ke kabelové izolaci (Konzistencí, ne chutí! Je to gumové, ale netahá se to žvýkačka a zase to není jako takové ty žvýkací bonbony) a co mě při konzumaci bavilo fakt velmi, je to, že se to skutečně dá roztrhat na ta jednotlivá vlákna. :D U čehož vám samozřejmě v hlavě automaticky zní onen song ... a i o tom to je. ;)

No a vidíte to, čerstvě na začátku roku 2023 jsem si k doplnění tohoto článku rozdělala naprosto vynikající sakura matcha marshmallow čokoládu, kterou mi v rámci asijských Vánoc přinesl Ježíšek, a přemýšlím o tom, kolik balení mochi, Pocky a tak jsem už za těch skoro osm let, co spatřil světlo světa, stihla spořádat (aktuálně mám ještě ve spíži ty malinové z Liberce). Zrovna Pocky už se dnes dají sehnat téměř v každých větších vietnamských potravinách a když má člověk štěstí, tak stejně tak i ty mochi.

A aby toho nebylo málo, v létě 2023 se mi konečně podařilo ukořistit (god bless Tamda a tu obrovskou spoustu asijských potravin, které se tam dají sehnat, navíc mnohem levněji než na conech) jednu z mnoha variant nabízených zmrzlinových mochi. A rozhodně jsem je tedy neměla naposledy, mangové jsou vynikající a určitě bych chtěla ochutnat ještě minimálně matchu a kokos. *-*

Jeden by řekl, že ten nádech nevšednosti a exkluzivity, o kterém jsem psala v roce 2015, se tím tak trochu ztrácí, ale není tomu tak. Všechny tyhle mňamky, ať už sladké nebo slané, pro mě pořád zůstávají něčím, co si člověk nedopřává pravidelně, ale spíš výjimečně nebo za odměnu. :3