V Praze je draze aneb další předvánoční zastaveníčko

Vzhledem k tomu, že jsem byla donucena z Prahy až do Ústí stát (což je jen tak přibližně o něco víc než hodina), protože rychlík byl doslova narvaný k prasknutí, jsem domů dorazila v dosti zdrchaném stavu, ale stejně byl dnešek víc než bezva. 8D

Krátce před devátou jsem byla hozena na nádraží a poprvé úplně sama jsem se vydala rychlíkem do Prahy. Žádné zpoždění, navrch, na rozdíl od mého regionu, krásné počasí, takže jsem v půl jedenácté vyskočila na hlaváku a po menším hledání jsem se střetla s Hanou, která už byla přítomná. ^^ Jelikož Verča měla ráno menší technické potíže a byla donucena dorazit později, vydaly jsme se s ChlebíQem metrem na Zličín.

"Hele, stanice Hůrka. Zajdeme ke Skákavému poníkovi!"

Pro mě, člověka zvyklého na svůj téměř rodný prdelákov, jsou podobná centra neuvěřitelné monstrozity. A navíc takové, kde je lidí jako sraček, a to obzvlášť takhle před Vánoci. Ale i tak jsme si něco prolezly (zjistila jsem, že v Bontonlandu mají první sérii Hannibala na DVD ... ale osm stovek se mi za něj fakt dát nechce) a i se, navzdory nikdy nekončícím frontám podobajícím se Crowleyho verzi Pekla, dokonce najedly.

~ Myslím, že ChlebíQ ani neví, že jsem to fotila ... :D Švýcarská bageta, bitchez. >:3

Když už se nám povedlo úspěšně zabrat flek na sezení, probraly jsme vše možné i nemožné a někdy kolem čtvrt na dvě jsme se vydaly pro zarezervované lístky na Hobota (inner joke :D), což byla taky taková lehce buranoidní záležitost. :'D Čekaly jsme, čekaly a už jsme přemýšlely, že ty lístky necháme v odpaďáku, za tučňáky nebo u pana Greye, ale Kelly se přihnala včas a tak jsme se mohly směle vydat na Bitvu pěti armád, i když jsme původně nechtěly, tak nakonec o hodinu později ve 3D. Byl to jediný díl Hobita, na kterém jsem nakonec byla v kině, a i když to kdekdo natíral ještě před tím, než se to vůbec začalo dávat, mě se to líbilo. Freemanovy obličeje byly opět bezkonkurenční, Thranduil byl těžce majestátní (kouknete se na Pushing Daisies a už o něm prostě nemůžete prohlásit, že je buzerantů král, prostě to nejde :'3), dohazuje synkovi nápadníky (shippeři Legolase a Aragorna se jistě zaradovali) a opovažte se mu vzít jeho oblíbené šperky, Galadrielin dark mode a závěrečná písnička od Billyho Boyda? Famózní. Tak jasně, chtěla jsem víc Šmaka, ale víte, že prostě na ty draky jsem, mnohem víc mě zklamalo takové takhle rychlé odbytí smrti Filiho a Kiliho (jen taková malá vsuvka, kdyby měl náhodou někdo problém kvůli spoilerům, zrovna v tomhle případě jsem neřekla nic, co by nevyspoilerovala knižní předloha stará sedmdesát sedm let, takže asi tak ...) kvůli té pitomé romanci.

"Proč to tak bolí?"

"Protože s tebou flákli o skálu."

... aneb všichni hrozně milujeme Tauriel. A co teprv to Legolasovo "herní" skákání po kostičkách? :'D

Celkově jsem ale byla spokojená ... aby taky ne, když jsem naposledy byla v kině někdy vloni, že. ^^" I když, bez těch kecajících smradů v řadě před námi bych se taky obešla, hlavně bych je na to vůbec nepustila. Každopádně, po kině jsme se někdy před pátou vydaly na metro, které bylo po přestupu na Florenci opravdu nechutně plné, na nádraží jsem holkám ještě v rychlosti šoupla vánoční dárky, které doufám udělaly aspoň trochu radost, sama jsem obdržela božový kočičí hrnek a doslova dvě minuty před odjezdem v půl šesté jsem nasedla do rychlíku ... a dál už to znáte. A jestli ne, račte se znovu vrátit na začátek článku.

I když se vlivem osudu nakonec pár věcí od původního plánu změnilo, jsem ohromně šťastná, že jsem jak Hanu, tak Verču, ještě takhle před svátky měla možnost vidět, protože se obávám, že to zase na nějakou dobu bude naposled a nezbyde nám nic jiného než počítač. Bylo to bezva, moc jsem si to užila a jsem vážně ráda, že to vyšlo. :3