Do pětice všeho dobrého aneb AkiCon 2014

Historicky poprvé se z conu nevracím ve stavu zombie a mám takový nekalý pocit, že už nebudu chtít jinak. :D

Btw, svoje raporty zkrátka píšu tak, abych měla nějakou vzpomínku, čili se vším, co je pro mě důležité, cestu nevyjímaje ... takže se stim smiř. A komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí, tak.

Letos jsme se do Prahy vydaly poněkud později. V pátek pár minut před pátou jsem se nalodila do rychlíku k Rišu a cesta probíhala v pohodě až na Chodov, kam jsme dorazily někdy kolem sedmé. Kyoko se Sayou už byly vevnitř, takže jsme si jenom došly pro vstupenku a vydaly jsme se hodit si věci k Saye na kolej. A vzhledem k tomu, že nás ze zbytku pátečního programu už nic nezaujalo, na koleji se také zůstalo. Pouštěly se všechny možné i nemožné hitovky, vyválela jsem se na měkkoučkém zeleném tepichu, bylo mi popřáno k narozeninám (ještě jednou děkuji :3) a zatímco Kyoko se Sayou stříhaly paruku a přišívaly uši, s Rišu jsme si stavěly Jenga věž. Skončilo to 2:1, protože kdybych vyhrála, byla bych prokleta. :'D Večer se k nám ještě připojila Sayina žena (spolubydla) Klárka a někdy kolem jedenácté se šlo spát, na postele, na nafukovačku a v mém případě na lehátko.

*temná cestička bez jediné lampy*

"Průůůša je úúúchyl."

"Alobal Segaraki!"

×××

V sobotu se vstávalo někdy kolem sedmé nebo půl osmé, protože se nahazovaly cosplaye, u některých poněkud náročnější (proto jsme také nestihly Záchody vycházejícího slunce, ale až taková katastrofa to nakonec nebyla, určitě je jednou dohledáme na záznamu). Vzhledem k tomu, že by si holky nesměly dovnitř vzít meče, ještě před odchodem jsme na sympatickém plácku před kolejí spáchaly pár uměleckých fotek. Takže aby bylo jasno, Saku je dvorní fotograf a Rišu maskér filmových hvězd. ;)

Nejdřív do Lidlu a pak do Zahrady jsme se vydaly kolem půl jedenácté. Čas zbývající do AJ-DO-RU jsme strávily především u stolečku v atriu požíráním Inuyashových brambůrků, přetahováním se o Sesshomarovu housenku a podobně, prohodila jsem pár slov s Devyxem a odchytla jsem si Simču s Honzou, která by mě prý asi ani nepoznala a která mi pak také popřála, a tak také ještě jednou děkuji za dáreček, přeci jenom, kukuřičné nožíky člověk nedostane každý den. :D

"Mám kukuřici a nebojím se ji použít!"

"To bych tady moc nevykřikovala."

AJ-DO-RU bylo stejně jako vloni ve většině případů parádní, však ani lonští favorité nezklamali a já zas jednou měla doslova husinu. Když jsme po skončení splnily občanskou povinnost a přispěly do Bedny-sana, vydaly jsme se na vzduch, ještě něco vyfotit, když je tak krásně. Dokonce se nám na chvíli dostalo poněkud nečekané pozornosti a pozvání na drink, čehož jsme trochu rozpačitě (v mém případě až lehce vyděšeně, co si budeme namlouvat) využily.

"Rezavá střecha, vlhký slep."

Nicméně, svoje bílé jsem si vysosla, dososla jsem i Kyočino červené a pak se mnou začala být opravdu sranda. Kyoko se Sayou si šly pro nudle s kuřecím zelím a čínským masem (oh yes, je to tak úmyslně), ze kterých Saya ochotně nakrmila i mě, poseděly jsme si v "naší" chodbě, prolezly si stánky (a já díky Rišu a opětovné akci pět placek za cenu čtyř mám placku s Doktorovo lžící z Robot of Sherwood, yay!) a pak jsme se zase vydaly na chvíli vyvětrat ven. Plán na Cosplay soutěž padl v okamžiku, kdy bylo jasné, že ten dav postávající v atriu se do velkého sálu nemůže vejít (a stát a dusit se už opravdu nehodlám), takže jsme se vydaly znovu do Lidlu pro zásoby a zpátky na kolej s tím, že ze sebe shodíme cosplaye a vrátíme se večer. Jenže, to by Saya nesměla koupit broskvové nebo meruňkové cosi, co prý pily s Kyoko v Chorvatsku. Pořád mi dolévala a dolévala do čajového kalíšku (ok, jasně že jsem se nebránila), až jsem rozběhla velmi filosofickou debatu týkající se utopií, dystopií a bůhvíčeho ještě.

"Už jí nic nenalejvej, tolik mluvit jsem ji ještě nikdy neslyšela!"

K večeři jsme si objednaly pizzu (a s Rišu jsme se hodnou chvíli natlemily nad názvy jako Prasákova placka a podobně), nabaštily se a někdy v půl desáté jsme se vydaly zpátky do Zahrady. Přednáška Jak fungují roboti v mecha stylu, na kterou jsme šly primárně proto, abychom si zabraly místo, se nakonec ukázala být také zajímavou, i když jsem na mechy nikdy zrovna dvakrát nebyla (to, že jsem si mohla roztrhnout hubu zíváním, bylo způsobeno hlavně tím, že jsem byla opravdu utahaná, a nejen společensky). Zlatým hřebem našeho dne ovšem byly Japonské sexuální pomůcky, kam se nakonec nacpalo tolik lidí, že Grek musel ty, co neměli židle, vyhánět. Už se mi shodou nejrůznějších náhod podařilo na netu narazit na Pica a Coca pro, jak to říct, vlastní použití, ovšem přednáška byla velmi poučná a pozoruhodná ... Japonci jsou zkrátka opravdu zvláštní národ. :D

"To vypadá jako struhadlo!"

Něco málo po půlnoci po jejím skončení jsme k velké radosti zjistily, že hlavní vchod je zamčený a že se nemáme jak dostat ven (to, že se na snad všech minulých ročnících, na kterých jsem byla, hlásilo rozhlasem, že se bude budova zavírat, považuji za něco, co mi opravdu chybělo). Nakonec těch, co potřebovali z té zamčené pasti ven, bylo víc, takže se nad námi nejspíš orgové slitovali a díkybohu jsme byly vypuštěni nouzovým východem. A dokonce jsem při cestě zpátky na kolej viděla padat hvězdu (ne, nezdálo se mi to, opravdu tam byla ... a ten měsíc byl taky obrovský). Byla jsem už v tak mrtvém stavu, že ani nevím, jak se mi povedlo vlézt do sprchy a dokonce si i umýt vlasy, ale v těch půl druhé, kdy se to všechno prostřídalo a poskládalo, už jsem opravdu byla ráda, že vůbec existuji.

×××

*půl sedmé ráno*

AYAYAY, I'M YOUR LITTLE BUTTERFLY ...

"Pardon. :'D"

Původní plán na neděli bylo vstát v osm. Nakonec jsme se vyhrabaly v půl deváté a nikomu se nechtělo. :'D Nicméně, ve tři čtvrtě na deset jsme se vydaly do Zahrady, kde jsme s Kyoko a Sayou šly na přenášku Kimona. Byla vážně zajímavá a poučná, protože jsem vážně netušila, jakého sraní je třeba jenom s čištěním a co všechno se při něm musí podstoupit. Nehledě na to, že jsem si nemálo zaslintala nad fotkami některých vážně nádherných kousků. :3 Po skončení jsme našly Rišu a do dvanácti jsme si ještě poseděly v atriu. Pak jsme se vydaly zpátky na kolej, dobalit si zbytek věcí, ve tři čtvrtě na jednu ověšené jak vánoční stromečky (aby ne, když na mě Kyoko hodila svoje meče a já si pak celou cestu vysluhovala pohledy typu Proč s sebou ta holka na začátku listopadu táhne lyže?) autobusem na Chodov (jel v něm s námi Vřískot a taky by mě zajímalo, jestli někdy nastane den, kdy si v pražské MHD málem nerozbiji tlamu/neprolétnu dveřmi/whatever), metrem a v půl druhé z hlaváku, kde jsme ještě potkaly skupinku buddhistických mnichů, hurá rychlíkem domů. Jenže to by nesměla být naše smůla na pražské rychlíky, aby se něco nepodělalo a my tak mohly čtyřicet minut stát před Bohosudovem, kde údajně bylo něco nastraženého na trati. :'D

Když srovnám letošní ročním s loňským, jednoznačně z toho letošek vychází jako vítěz. Nenavštívila jsem sice tolik programu, protože mě toho z nabídky zas až tolik nezaujalo (jak správně prohlásila Kyoko, kde je yaoi?), ani jsem neviděla moc známých lidí, protože jsem holt asi vážně slepoun slepounská a z těch, které bych vidět chtěla, už bohužel na cony prakticky nikdo nejezdí. Bohatě mi to ale vynahradila naše grupa a také možnost složit hlavu jinde než na zemi na karimatce, kde vám nikdo nešlape na hlavu. A i když jsem se delší dobu nacházela ve stavu, kdy se mi z různých důvodů vůbec nikam jet nechtělo, nakonec jsem ráda, že jsem to neodpískala, protože jsem si to perfektně užila. ^^