Geetacon 2014 očima protekčního kavárenského povaleče

Předem říkám, že tenhle report bude vzhledem k tomu, že z programu jsem neviděla ani ň, protože jediným důvodem, proč jsem se na to nakonec nevykašlala, byli lidé (přesněji řečeno pár důležitých lidí, které by to v opačném případě mrzelo), poněkud subjektivní. Děkuji za pochopení. :)

Jelikož jsem se dozvěděla, že do Ústí můžu přijet už s holkama a ne až večer sama, mamka Kyoko nás i s kufry (ano, už i Saku má kufřík na kolečkách, protože už ji nebavilo tahat na zádech bágl, potit se jak dveře od chlíva a pak se ještě ani nemoct hnout >:3) hodila na nádraží, kde jsme deset minut před jednou nalezly do rychlíku k drahé Rišunce. :3 Před DDM jsme došly někdy před půl druhou, hodily jsme si dovnitř věci (tak nějak jsem byla protekční parchant i v tom, že jsem mohla být i ve staffácké noclehárně) a vydaly jsme se do Fóra, kde jsme prolezly leccos (v DMku jsme se hodnou chvíli natlemily nad doslova ukousnutou zlevněnou rtěnkou a doteď mě mrzí, že jsme v Pompu fakt nekoupily ten lesk na rty s Pinkie Pie) a do Levných Knih, kde jsem odolala pokušení a neodnesla jsem si Mlčení mňehňátek, protože bych ho neměla kam dát a kde jsem taky objevila velmi zajímavý titul s názvem Království bukkake. Vrátily jsme se, seděly v noclehárně a povídaly si, než si holky odešly pro instrukce, náramky a jmenovky a já poprvé osaměla a snažila se dělat, že tam nejsem. Když se v šest oficiálně otevíralo, vydaly jsme se znovu do Fóra pro večeři (Kyoko) a zásoby (my ostatní), v Bille jsme si nadšeně nakoupily zlevněný cider a až pozdě jsme si uvědomily, že ho nemáme jak otevřít, protože otvíráky samozřejmě nevedeme. Notnou chvilku jsme tedy strávily na Míráku a před úřadem nejrůznějšími zajímavými pokusy flašky otevřít, až se to nakonec Kyoko mě záhadným způsobem s pomocí kamenné lavičky povedlo. :D

*někdo prochází*

*šeptem* "Nemáte otvírák?"

Musely jsme se vrátit, protože holky opět musely někam kvůli Maidku, já si šla pro svůj modrý náramek ... a tak jsem opět osaměla. Nutno podotknout, že tentokrát jsem si, i díky tomu cideru v hlavě (ovšem byl výborný, hruškový Somersby, tímto děkuji Kelly, že mi o něm řekla) připadala opravdu blbě a i když jsem se metodou Conceal, don't feel, don't let them know snažila, aby to na mě aspoň nebylo vidět, bohužel bylo. Když se mi ale povedlo zase se znormalizovat a začít mluvit, byl ten večer, kdy jsme byly prakticky samy v noclehárně a řešily všechno možné, protože v programu bylo velké prd, hrozně fajn. 

Někdy kolem jedenácté jsme pak navštívily šatnosprchy, Kyoko prakticky hned usnula a my se s Rišu obvyklými nepochopitelnými myšlenkovými pochody dostaly k neuvěřitelným hovadinám. :D

"Jsem si přeležela patu."

"Tak s ní jdi na patologii."

"Koroner ... koronero ... ty vole, to zní jak další řada Kuroshitsuji, Kuronero s patologem v hlavní roli."

"Smetana-senpai!"

Ani nevím, kdy jsem usnula, vlastně ani nevím, kdy se tam začali trousit další lidi, vím jen to, že i když se ty rohože na bojová umění tvářily pohodlně, záda z nich bolela úplně stejně jako ze země. Nerada to říkám, ale asi už vážně začínám být na přespávání v bojových podmínkách na conech moc stará. :'D Už nevím kdy přesně, ale mám pocit, že tak kolem půl osmé, jsme se vydaly do šaten udělat ze sebe lidi a tehdy se odehrálo to největší trololo (nebo yololo?) v dějinách mé conové éry - požární poplach považovaný za nevtipnou podobu budíčku se ukázal býti opravdovým požárním poplachem a my všichni jsme museli krásně ven do zimy. Jenom jsem čekala, kdy ještě začne pršet a byla jsem ohromně šťastná, že jsem se aspoň stačila obléct.

"Jsem se zrovna chystal do sprchy ... ještě že jsem to neudělal."

Původcem poplachu nakonec byla vajíčka a nechybělo málo, aby došlo na veřejné lynčování. >:D Po nějaké době jsme konečně mohly zpátky dovnitř, Kyoko se nasoukala do maidí uniformy, ovšem Rišu bylo už od rána špatně, což se rovnalo nárůstu ochranitelského komplexu tak o 100%, a tak šla Kyoko maidit a já s Rišu na vzduch a pro něco k jídlu. Taky se mi splnil jeden z mých před lety obrovských snů - mohla jsem si vyzkoušet aspoň jednu RHSku. :'3 Kolem jedenácté už to bylo aspoň trochu lepší, takže šla maidit i Rišu a já vzhledem k tomu, že jsem neměla do čeho píchnout, jsem zeleným čajem a kafíčkem začala kariéru kavárenského povaleče. V jednu chvíli se tam ukázala i Adiira (které se podařilo ukořistit klíčenku s Yusukem) s Mesu, takže jsem přeci jenom nebyla úplný asociál.

V jednu hodinu si holky domluvily pauzu na oběd, takže jsme se vydaly do Fóra, kde si Kyoko dala Mňau-pao (rozumějte Kung-pao) a já v BubbleManii uplatnila své právo na drink zdarma a odnesla si fakt dobré lesní smoothie monstrózních rozměrů, se kterým mi pomáhala Rišu a které se vzhledem ke své hutnosti stalo mým sobotním hlavním chodem (nakonec jsem spočítala, že jsem za celý den vlastně snědla jenom dva kousky pizzy, ono smoothie, dva buráky, jeden bambusový výhonek a jedno maso z Mňau-paa, tři hranolky, asi pět Skittlesek a jedno minibalení těch želé Coca-Colek).

Ve dvě už holkám zase začínala šichta, takže jsem se do Maidka uklidila i já, tentokrát, aby byla změna, k jinému stolu. Jak čas plynul, nějak jsem začínala mít všeho plné zuby a tímto děkuji na dálku Kadet, že byla ochotná si se mnou popovídat a udělat mi psychickou podporu, protože to bylo opravdu velmi vítané rozptýlení. Když jsem se pak někdy po páté dobrovolně a zcela zbytečně táhla do Fóra pro zelený čaj, byla jsem už v takovém duševním rozpoložení, kdy jsem se sama sebe ptala co tam vlastně vůbec dělám a kdy jsem se zcela vážně rozmýšlela nad tím, jestli se mám jít jenom vybrečet na záchod nebo jestli si mám sbalit věci a jet pryč (nehledě na to, že bych někomu s obrovskou chutí ukousla hlavu). A mám takový pocit, že kdyby to Rišu v šest nezabalila a nevytáhla mě ven, asi by došlo i na tu druhou možnost. Nakonec jsme se zapíchly na lavičce na Míráku ve společnosti holubů a vrabců, asi po hodině se k nám přidala Kyoko s Takashim, kteří nakoupili "jídlo" v Mekáči a KFC, a tak jsme chvíli poseděli v předzahrádce právě u KFC a můžu říct, že to byl asi jeden z nejvtipnějších okamžiků celého dne, i vzhledem ke stejným antipatiím k určitým osobám a podobně. :D

*kouká na kostel*

"Ty vole ... ta věž je vážně křivá!"

"Knížku? A o čem?"

"O životu ve trojce nebo co?"

Kyoko se ještě v osm na asi hodinku a půl vracela do Maidka, takže jsme s Rišu opět zakempily v noclehárně, protože sledování turnaje v LoLku jakože fakt ne-e. Když se pak Kyoko vrátila, dozvěděla jsem se takové zajímavé věci jako skutečnost, že mě někdo o sedm let mladší než já považuje za dívenku ... asi jsem už ve věku, kdy bych z toho měla mít radost. :D Když jsme naši terapeutickou skupinu alias Podělte se o své frustrace vyčerpaly, udělaly jsme nálet na sprchy, dokud v nich bylo volno (a Saku odemkla achievement tím, že se jí podařilo umýt si hlavu v umyvadle, a to i s kondicionérem :D). Noclehárna byla prázdná, takže jsme si dál mohly nerušeně pomlouvat a řešit nejrůznější ptákoviny (a to kolikrát doslova ... aneb od jehel ke kloace během jediného dne) a někdy kolem půl dvanácté jsme to zapíchly, hlavně Kyoko byla za ten prakticky celý den solidně utahaná.

"Univerzální odpověď - 'Jsem masér.'"

Ráno v šatnosprchách - "Čest práci, soudružky."

Neděli jsem (kromě tradičních věcí jako namalování si obličeje na xicht a podobně - "Jestli je venku vlhko, tak na linky kašlu, protože bych za pět minut vypadala jak Bucky.") začala om nom nom snídaní v Maidku v podobě výjimečně sladkého (takzvaně táborového nakopávacího) kafíčka a jahodového dortíku, který byl tak sytý, že měl člověk co dělat, aby snědl i ten jeden kousek.

Dál jsem si opět sosala vodu s citrónem, kterou mi žena ochotně dolévala, a to až do půl dvanácté, kdy se tak nějak pomalu končilo. Ještě se uklidilo, sbalilo, vyřešilo pár organizačních věcí a vyfotilo pár fotek.

Asi v půl jedné jsme se pak vydaly na nádraží, odkud nám ve třičtvrtě jel rychlík. V Teplicích jsem s Kyoko chca nechca musela ženu opustit a zase pořádně hugnout do zásoby, ovšem aspoň nám hned jel autobus, takže jsem se s kufrem nemusela vláčet nijak daleko.

Bolí mě hlava, vlastně mě bolí úplně všechno, připadám si jako hadrová panenka, v krku mi křupe víc jak v Shiki a nemůžu se dočkat, až se pořádně vyspím na něčem měkkém.

Nakonec jsem ale přece jenom ráda, že jsem jela, protože i když jsem měla vážně strach, nakonec to nebylo až tak katastrofické, jak jsem očekávala. I tak ale nevím, jestli pro mě má cenu jezdit i další rok (pokud bude), protože program založený ze 75% na hrách mě neláká a u vidiny toho, že bych třeba měla dělat maidku, mi byla dostatečnou reakce drahé maminky, která se jenom začala smát (aneb utvrďte se v tom, že jste mastodont -_-). I když nechci stahovat kalhoty, protože brod je vážně ještě daleko, mám z toho takové rozporuplné pocity. ^^"