Záchranná kotva (NBC Hannibal)

Co říct ... štve a ubíjí mě realita, takže jsem si, ještě pořád v oparu románových dojmů a opojení, napsala relativně kraťoučký fluff fluff fluffity fluff, abych si aspoň trochu zlepšila náladu, což se mi asi povedlo. ^^

Btw, můžete mi někdo vysvětlit, proč zaboha nejsem schopná napsat něco na SPN nebo Doktora? :'D Nechápu to a nedokážu si to vysvětlit.

×××

Sny byly jedinou výjimkou, kdy Hannibal Lecter nedokázal kontrolovat své emoce. Ať se snažil sebevíc, hluboko pohřbené vzpomínky na zasněženou loveckou chatu a poslední pohled na dávno mrtvou sestru občas vypluly na povrch. Uprostřed takových nocí se budil s jejím jménem na rtech a s jindy nečitelným obličejem staženým v bolestné grimase, sám.

Ne. Už ne.

Na své ruce ucítil stisk. Pevný tak, aby si uvědomil, že už se nachází v realitě, ale přesto jemný. Z temnoty druhé poloviny postele na něj soucitně hledí dvě modré oči.

Když se poprvé rozhodl zůstat s Willem přes noc, aby se, samozřejmě z čistého zájmu o zdraví svého pacienta, ujistil, že Will v rámci svých neplánovaných nočních vycházek neskončí na území jiného státu, Alana se nad tím návrhem tvářila víc než kysele, ovšem jeden jediný všeříkající doktorův pohled ji přesvědčil, aby si své další názory nechala pro sebe, v ideálním případě celou věc pustila z hlavy a dál se o ni nezajímala.

Nikdy k ničemu nedošlo. Alespoň ne na té úrovni, která by se dala předpokládat nebo očekávat.

Když se Will vzbudil celý promáčený a roztřesený, Hannibal ho zabalil do deky a držel ho v náručí tak dlouho, dokud se Will neuklidnil a znovu neusnul. Někdy mu do tmavých kudrlin vtiskl lehký polibek.

Když Will zjistil, že není jediný, kdo občas trpí nočními můrami, i on si vybudoval svůj vlastní uklidňovací mechanismus. Jen, jak jednou se smíchem poznamenal, bude asi muset vycvičit Winstona pro případ, že by obě noční můry udeřily zároveň a byla by tedy potřeba někoho třetího. Zatím se tak ale nestalo.

Willova ruka stále svírala tu jeho, palec jemně přejížděl přes klouby. Hannibal ruku vyprostil a natáhl ji, až ho zašimral známý dotek vlasů. Nechal jich pár proklouznout mezi prsty. Ve tmě úsměv neviděl, ale věděl, že tam je. Jen dvě modré oči, upřeně hledící do těch hnědých. A po chvíli tma.

Stačilo jim vědět, že v tom nejsou sami. Stačilo jim pouhé vědomí přítomnosti toho druhého. Jeden druhému dělal záchrannou kotvu.