Cesta do hlubin Burtonovy duše aneb výlet do Prahy

Ráno jsem byla rodičovstvem při cestě na nákup hozena na nádraží, kam jsem se, spolu s nechutně velkým dětským zájezdem, před devátou nalodila do rychlíku k mé nejdražší Rišu, kterou jsem neviděla už pomalu tři měsíce. *A* Bohužel do našeho kupé osud přihrál tři holčičky z již zmíněného zájezdu, které v Ústí nahradili tři vysoce otravní chlapečci, které jsem po celou cestu do Prahy měla ohromnou chuť vyhodit z okna, ne-li něco horšího (když má dospělý jedinec na mobilu nálepku s Pinkie Pie, tak je to evidentně něco naprosto neuvěřitelného).

Nicméně, i když mi tu hodinu a půl života nikdo nevrátí, v půl jedenácté jsme se úspěšně vylodily na pražském hlavním nádraží (kde jsem se ukázala doslova jako buran, protože systém nádražních záchodů je asi vážně nad moje chápání ... nehledě na to, že za to ti zloději ještě chtějí dvacku >:D), úspěšně nasedly i přesedly na metro a stejně úspěšně došly na Staroměstské náměstí, kde bylo, i vzhledem k velikonočním trhům, doslova lidí jak sraček.

Samotná Burtonovská výstava, která byla naším cílem, splnila má očekávání. Tim Burton vždycky byl jedním z mých oblíbených režisérů a vidět jeho práci naživo a tím pádem i trochu blíž nahlédnout do jeho hlavy, kde to musí vypadat velmi, ale opravdu velmi zajímavě, je zkrátka něco úplně jiného - hrozně mě třeba zaujaly všechny ty kresbičky na ubrouscích a poznámky psané takovým vysloveně dětským rukopisem. ^^ Kdyby bylo po mém, s klidem bych si odnesla minimálně pět obrazů (většina jich byla z Nightmare before Christmas), Timův dopis Johnnymu ohledně té krutopřísně epické všechno-tady-je-jedlé fráze z Karlíka (jedna slečna si ho tam dokonce opisovala), většinu figurek (nad červíkem z Corpse Bride jsem se rozplývala asi nejvíc) a Jokerovský obraz pro Kadet, neb jsem si jistá, že by z něj byla nadšená.

Losí hlava v misce - Chocolate moose

Tim a jeho čínská ochranka

"Tak tohle je This-is-my-design hadr."

*fotografie čivavy s parohy*

"... není to Willovo pes?"

Kresba, kde se dva lidé navzájem okusují - Two people enjoying each other :D

*kresba bramboroidního Dicka, jehož příjmení jsem zapomněla a Laser to nebyl*

"To je náš král!"

Na výstavě jsme strávily minimálně hodinu (vím, že Týnský chrám odbíjel poledne), protože tohle zkrátka nejde proběhnout za pět minut a za ty necelé dvě stovky to rozhodně stálo. :3

Venku jsme si pak udělaly pár fotek a byly svědky menšího ozbrojeného zátahu proti bordel dělajícím Sparťanům, kterých jsme pár k velké nelibosti potkaly už v metru a který si všichni (nejen) japonští turisté nadšeně fotili. :D

"Hovoříte česky?"

*o chvíli později*

"Měly jsme říct 'Sí.'" :D

Taky jsem jedné anglicky mluvící slečně a hochovi udělala fotku (aneb první a poslední okamžik, kdy v ruce držíte iPhone) a vzhledem k hladu jsme se vydaly do potravin, které jsme viděly cestou, neb pražské ceny silně připomínají drahotu (toust od 95,- ... really?). Koupila jsem si cosi, co mělo být belgický párek v těstíčku. Párek to rozhodně nebyl a upřímně si nejsem jistá ani původem masa (ale jak jsem řekla, ať už to byl kdokoliv, určitě měl charakter), ale stejnak jsem to snědla, když je hlad, tak jde všechno ostatní stranou. Vydaly jsme se zpátky metrem na nádraží, kde jsme asi hodinku kempily před Sephorou, probraly všechno možné a stihly spárovat sekuriťáka s Giorgiem Armanim (to nechcete :D)

"Vše pro královny."

"... takže i pro Thranduila. Sakra, to nesmím říkat!"

"Tady tě nikdo neslyší."

"Omlazovací kůra ... není to náhodou i mumifikace?"

Ještě jsme se vydaly do Billy, kde jsme zjistily, že v Top Děvce je plakát Sherlocka a Rišu si kromě housky odnesla Popcorn, kvůli plakátům. Před půl čtvrtou jsme se nalodily do rychlíku, který nakonec přijel na jiné nástupiště, než bylo hlášeno, a až do Ústí jsme si udržely prázdné kupé (zatažené závěsy a chrchlání evidentně opravdu pomáhá 8D).

"Tak kde je kurva ta průvodčí?"

*průvodčí asi dva kroky od dveří*

Cesta proběhla v klídečku a pohodě, v Teplicích jsem se chtě nechtě musela vylodit, hugla si ženu zase na nějakou dobu do zásoby, bylo mi zamáváno z okna a pak jsem se vydala na autobus dom.

Celkem brutálně mě bolí nohy (aneb Saku je debil a bere si podpatky) a za krkem (ze sklánění se k popiskům na výstavě a z těch brutálně stoupajících a klesajících eskalátorů v metru), ale jsem opravdu hrozně ráda, že jsem na chvíli vypadla z domu, viděla dílo mistra, který patřil k těm, co mě během puberty nejvíce ovlivnili a strávila jsem úžasný den s někým, kdo pro mě opravdu hodně znamená. (◍•ᴗ•◍)❤