Analyse this (NBC Hannibal)

I doktoři jsou jenom lidé, obzvlášť, když jsou to doktorky. A dámy se přece taky chtějí jenom bavit.

Um ... nějak nevím, co bych k tomu dodala, kromě toho, že mě tahle myšlenka tradičně napadla při usínání a že holt ráda dělám z Willa trotla. ^^" Když na to teď zpětně koukám, tak mi to ani nedává nějaký větší smysl ... ale jsou holt chvíle, kdy věci smysl nutně dávat nemusí, stačí že jsou. A co já vím, třeba se to někomu bude líbit. :)

×××

Poprvé se to stalo během rutinního laboratorního ohledání mrtvoly, kterou zase jednou vyplavila řeka. Will, jako vždy, kdy mu došla nějaká důležitá souvislost, začal ostatním vysvětlovat své myšlenkové pochody a teorie, ale když se zvedl, aby se dostal k tělu blíž, se, jako by jen tak mimochodem, bokem otřel o přítomného Hannibala. Jistě, mohla by to být opravdu jenom náhoda, ale to by si doktor nesměl všimnout toho, že na něj Will, skloněný nad tělem, laškovně a velmi výrazně zamrkal. Samozřejmě, že na sobě nedal nic znát, i když si nemohl nevšimnout významného pohledu, který si vyměnili Brian s Jimmym.

Jenže, jak se ukázalo, náhoda to vážně nebyla.

Při poradě, kterou svolal Jack do své kanceláře, to bylo ještě horší. Will si samozřejmě zabral židli hned vedle Hannibala, neustále do něj významně šťouchal nohou, a když se o něj jen tak mimochodem opřel, po chvíli mu sebral z kapsy saka pečlivě složený kapesník, o který se s ním Hannibal musel přetahovat do té doby, kdy je přerušilo významné zakašlání ze strany Jacka, po kterém se Will kapesník vrátil a zase začal chovat normálně. Crawford oba počastoval nechápavým, lehce znepokojeným pohledem, Beverly se s velmi zaujatým výrazem smála na celé kolo. Kdyby Hannibal neuměl tak dobře maskovat pocity, už by byl rudý až za ušima.

Někdo s Willem musel něco udělat. Ne že by mu vadilo ta myšlenka samotná, to ne. Spíš mu vadilo, že se nejednalo o jeho vlastní dílo. Najednou měl obrovskou chuť vykuchat Chiltona. Tedy, ještě větší, než obvykle.

"Wille."

Alanin hlas ho příjemně ukolébával.

"Jakkoliv hluboko půjdeš, pořád budu s tebou, ano? Teď budu počítat ... pět, čtyři, tři, dva, jedna ... "

Tma.

***

Došla k závěru, že už viděla dost a byla si jistá, že Freud by při takovém pohledu nadšeně skákal blahem. A i přesto, že se to příčilo jejím profesním zásadám, se s pocitem zadostiučinění sama pro sebe usmála.

"Wille, pojďte dál."

Víc říct nestihl, ani zavřít dveře. V okamžiku ležel na podlaze své ordinace, s rukama nad hlavou, spoutanýma pevným stiskem, uvězněný pod vahou druhého těla. Jistě, nedělalo by mu problém se ze sevření dostat, ale ani v prvním okamžiku to neměl v úmyslu.

Will Graham se usmíval, i výraz v jeho očích byl zcela jiný, než normálně.

"Mám tě."

V jeho podání ta slova zněla mnohem příslibněji než od Beverly.

"Doktore ... "

Pomalu se sklonil a zastavil se až v úrovni, kdy se nosem téměř dotýkal Hannibalovy tváře. Tak blízko, že Hannibal mohl cítit na kůži jeho dech.

"Myslím, že jsem konečně připravený na celonoční psychoanalýzu."

Vedle na zemi ležel zmuchlaný lístek s krátkým, všeříkajícím sdělením. Můžete mi poděkovat později.

Jediná myšlenka, která mu vířila hlavou, byla ta, jestli má zařadit doktorku Bloomovou na potenciální jídelní lístek nebo ne.