Sonet (NBC Hannibal)

This killer wrote you a poem. Are you going to let his love go to waste?

Aneb co člověka napadne, když se snaží usnout a den na to si k tomu při psaní pustí Requiem ... dvakrát dokola. A upřímně, doufám, že tímhle jsem zase na nějakou dobu vyčerpala své občasné literární ambice, protože už mi to trošičku začíná lézt na mozek *mává příčetnosti kapesníčkem na rozloučenou* a nerada bych se s vámi potkala v léčebně. :'D

×××

Seděl na posteli ve své cele a nepřítomně zíral do zdi, jako ostatně pokaždé, když o něčem přemýšlel. Což bylo často, vzhledem k tomu, že v jeho současné situaci mu moc jiných možností nezbývalo. Tak se aspoň snažil utřídit si myšlenky.

Chodila za ním spousta lidí, ale jemu to bylo jedno. Nechtěl s nimi mluvit. Ani s jedním, který za ním chodil nejčastěji.

"Nechci, abys tu byl."

On si vážně povzdechl?

Neměl sis tohle náhodou uvědomit dřív, než jsi mi narval do žaludku ucho?! Chtělo se mu zařvat, ale udržel se a nehnul ani brvou.

V ten den, kdy se vrátili do domu Hobbsových a kdy mu všechno konečně došlo, by ho skutečně zastřelil. Teď, s odstupem času, když už afekty vyprchaly, a on zase uvažoval čistě a nezkaleně, si začal uvědomovat jednu věc. Tedy, spíš si ji snažil přiznat, protože si ji uvědomil už dávno. I po tom všem, co mu ten parchant udělal, byl jediným člověkem, který ho dokázal pochopit. A chyběl mu. Chyběla mu sezení, rozhovory, všechno. Až se musel pousmát nad myšlenkou, že i přes to všechno mezi nimi vlastně není až takový rozdíl. Už dávno rezignoval na snahu dostat Hannibala tam, kde byl právě on sám, věděl, že při jeho pečlivosti by se mu to stejně nepovedlo ... a navíc, co by se na situaci změnilo, kdyby si jenom prohodili místa?

Jediné, co chtěl, je dostat se ven. A aby všechno bylo takové, jako předtím. Musel uznat, že Hannibal se opravdu snažil. Křivá svědectví u soudu a spousta dalších věcí. A Willovi to lichotilo, ale jeho rozhodnutí, že tentokrát v tom nechá takříkajíc pořádně vykoupat pro změnu on jeho, to neobměkčilo.

"Taky tu nechci být."

Hannibal překvapeně vzhlédl od složky. Tohle bylo poprvé po dlouhé době, kdy na něj Will promluvil. A jeho pohled. V jeho pohledu bylo něco jiného, nového.

I přes své zajištění se Will ze své židle naklonil přes stůl a pevně chytil doktora za ruku. Ještě před tím, než stačil dorazit zalarmovaný personál, nebezpečně blízko Hannibalovy tváře, s očima upřenýma do těch jeho, zašeptal tři slova.

"Tak mi pomoz."

Vraždy, které se v krátké době začaly odehrávat a které si, co se brutality a kreativity týče, nic nezadaly s Chesapeakeským rozparovačem, přeci jenom zase začaly nahlodávat FBI, že, i přes všechny důkazy svědčící proti němu, Will Graham není člověk, kterého hledají.

Kdykoliv za Willem přišla Beverly s fotkami z místa činu, Will se sám pro sebe nemohl nepousmát. Viděl, že každá z obětí má v sobě schovaný vzkaz. Vždy jeden verš. Moc dobře věděl, kolik obětí bude ještě následovat. Vrah mu psal sonet, určený jen a jen pro něj. Samozřejmě, že Will si všechny tyto vedlejší poznatky nechával pro sebe. Uvědomoval si, jakým zvráceným způsobem začal přemýšlet, ale vlastně mu to lichotilo. Nehledě na to, že byl zvědavý, kam až kvůli němu Hannibal hodlá zajít.

Zdálo se mu to, nebo opravdu slyšel typické bzučení značící, že se dveře jeho cely otevřely? Nechtěl otevřít oči. Pokud to byl sen, nechtěl se probudit do studené reality. Vytrhlo ho až poklepání na rameno. Vážně se mu to jenom nezdálo? Připadalo mu to příliš krásné, než aby to byla pravda. Nemohl se toho pocitu zbavit, ani když mu s cvaknutím spadla z rukou pouta, ani když si přebíral věci, které při vstupu musel odevzdat. Až v okamžiku, kdy se za ním s cvaknutím zavřela brána, si plně uvědomil, že stojí venku a cítí, jak ho vítr štípe na tvářích. Došlo mu to. Byl volný.

***

"Takže literatura nakonec přeci jenom měla úspěch?" Jakmile Hannibal vešel do své ordinace, věděl. Vlastně věděl ještě dřív, než vůbec vešel.

Will vystoupil ze svého úkrytu nahoře v knihovně, v jedné ruce tablet s načtenou stránkou, jejíž titulek hlásal: Identita Chesapeakeského rozparovače odhalena. Pod ním z fotografie nepříliš nadšeně zíral zakrvácený doktor Chilton nad mrtvým tělem, které kdysi bývalo Freddie Loundsovou.

"... Vážně?" zapíchl prst do displeje.

Hannibal se neubránil pobavenému úsměvu.

"Jsem si jist, že výše našich sympatií byly v tomto ohledu na velmi podobné úrovni."

Will se rozesmál a po chvíli slezl po žebříku zpátky dolů.

"Asi jsem vážně blázen."

"Z profesionálního hlediska tě můžu ujistit, že rozhodně ne větší, než já."

Will pomalu přešel místností až k Hannibalovi. Jeho pohled na chvíli zvážněl.

"To, že odpouštím, ještě neznamená, že zapomínám."

Hannibal mu položil ruku na rameno.

"To je správný přístup. Alespoň budeš vědět, že nic horšího už ode mě čekat nemůžeš."

Will věděl, že tohle je aspoň pro jednou skutečná pravda.

***

Will pomalu otevřel oči. Místností se linuly majestátní tóny Mozartova nejznámějšího Requiem d-moll. Věděl, že si Hannibal potrpí na umění vykazující estetickou hodnotu. Will v tomhle směru nikdy nebyl žádným přehnaným odborníkem, což ale neznamenalo, že nedokázal ocenit jeho krásu. Zlehka se ošil, aby setřásl husí kůži, která mu z nádherných, ale přitom tak smutných sborů svévolně naskočila. Uvědomil si, že leží na pohovce, s hlavou zabořenou v Hannibalově klíně, který přes něj lehce přetahuje deku. Pootočil hlavou a zamžoural směrem k doktorovi.

"Vyspalý?"

Will rozespale přikývl.

"A hladový." dodal.

"Takže ... kdo že to dneska bude k večeři?"

Hannibal se usmál. Hlavou mu proběhla jedna z posledních slov doktorky Du Maurier.

"Možná si jeden druhého zasloužíte."