O červené Nickulce (Grimm)

Po čase vám z jakékoliv práce začne tak trochu hrabat. A co teprve, když jste Grimm ...

Tenhle námět mi přes rok ležel v hlavě. A i když jsem tvrdila něco takového, že to realizovat nebudu, protože z toho vyjde buď naprostá slátanina nebo úchylárna, tak jsem si nakonec řekla, že vzhledem k tomu, že české grimmovské fanfikce jsou silně nedostatkovým zbožím, tak to stejnak nějak splácám a případně z toho vzejde obojí zmíněné. :D

Předem varuji, je to ptákovina. Hrozná. Opravdu. Ale třeba se to přeci jenom bude někomu líbit. :'D

×××

Kukání kukačky.

Proč sakra slyším kukat kukačku? To byla první věc, která Nickovi probleskla hlavou. Zkusmo otevřel oči. V jeho zorném poli se nacházel kousek šedomodře zbarvené oblohy, olemovaný korunami stromů. Pomalu se pokusil posadit, aby zjistil, kde že to sakra je. Při prvním pohybu pod ním zapraskalo jehličí a Nick si začal uvědomovat, že to, na čem leží, začíná být dost nepříjemně studené. Byl to mech. Nick se rozhlédl. Nacházel se na jakémsi paloučku. To však nebylo to nejdivnější, co momentálně tížilo jeho mysl. Když se mu podařilo vstát, uvědomil si, že to, co má na sobě, rozhodně není to, v čem běžně chodil. S hrůzou si uvědomil, že má na sobě roztomilé lakované botičky s kulatou špičkou a přezkou, šatičky s nadýchanými rukávky a přes ně uvázaný pláštík, to vše v jasně červené barvě. S téměř rezignovaným výrazem se rozhlédl po paloučku a našel to, u čeho kdesi v hloubi podvědomí věděl, že to nebude daleko. U prvního stromu ležel pletený košík překrytý ozdobným vyšívaným kapesníčkem. Nick k němu došel a s povzdechem ho zvedl. Byl plný jídla, přesně, jak očekával. Nemělo cenu snažit se zapírat něco tak očividného.

"Fajn. Jsem Karkulka."

Nebylo to ani tak konstatování zřejmého faktu, jako spíš jeho definitivní přijetí. I přes veškerou bizarnost tohoto okamžiku si Nick snažil zachovat jasnou hlavu a uvědomoval si, že přemítání nad tím, že vypadá jako malá holčička, mu z té situace nijak nepomůže. Pokud chce zjistit, co se děje a hlavně jak z toho ven, bude se muset hnout z místa. S tak trochu trapným pocitem si přetáhl pláštík přes hlavu a s košíkem v ruce vyrazil z paloučku.

***

I přes to, že obloha nad jeho hlavou byla téměř jasná, les byl tak vzrostlý a hustý, že do svých útrob nepropustil víc než pár osamělých paprsků světla. Nick, přestože se při své práci jen tak ničeho nebál, se při pohledu na převalující se chuchvalce mlhy mezi vysokými stromy nemohl ubránit tomu, jak nevlídně a nepříjemně les působil. I když si tím byl prakticky jistý, nedalo mu to, aby nezkontroloval, jestli u sebe přece jenom náhodou nemá svou zbraň. To, že ji nenašel, ho ani nepřekvapilo. Mohl bych leda tak někoho umlátit bochníkem chleba. Při té myšlence se nedokázal ubránit úsměvu.

Po chvíli trmácení se od stromu ke stromu, které mu v lesním šeru připadaly jeden jako druhý, se mu, snad nějakým šťastným zásahem osudu, podařilo dojít na kraj něčeho, co by se dalo považovat za lesní cestičku. Nebyla nejrovnější, ale po prodírání se jehličím, které má šikovnou schopnost zalézat úplně všude, připadala Nickovi doslova jako dar z nebes. Vydal se tedy po ní, sem tam kopl do nějaké šišky, která mu zrovna ležela v cestě a najednou si i připadal bezpečněji. Ten pocit mu ale dlouho nevydržel, když v porostu za jeho zády něco zašramotilo. A po chvíli znova. Nick ztuhl na místě, protože zvuk se neustále přibližoval. Už nebylo kam se schovat, proto Nick začal skutečně uvažovat nad myšlenkou s bochníkem chleba, když v tom okamžiku z křoví vyskočila Rosalee v plné Woge. Tomu, kromě počátečního šoku problesklo hlavou jen to, že si až doteď neuvědomil, že Fuchsbau mají i ocas ... moment, mají vlastně Fuchsbau ocas? Rosalee ho měla. Rezavý, huňatý, jako každá liška ... až teď si Nick uvědomil, že na něm sedí dítě a drží se ho zuby nehty. Než stačil jakkoliv zareagovat, Rosalee po něm jenom blýskla zlatýma očima, zavrčela a zmizela v lese. Nick stál uprostřed cestičky jako opařený a snažil se logicky zpracovat, čeho byl právě svědkem. Z myšlenek ho vytrhl až klapot koňských kopyt a zaržání nebezpečně blízko za ním. V poslední chvíli stihl uskočit stranou a svalit se ke kraji, když se kolem něj prohnal bílý kůň s dvěma jezdci v sedle. Nick vstal, oprášil si šaty a sledoval v dáli mizejícího koně. Zdálo se mu to, nebo ti dva vážně vypadali jako kapitán Renard a Juliette? Košík mu vypadl z ruky. Najednou měl obrovskou chuť se pořádně štípnout. A to si myslel, že nic divnějšího už se stát nemůže. Nakonec se ale beze slova vydal dál.

Po notné chvíli, kdy stěží vnímal okolí, jak mu uvnitř hlavy bouřily jeho vlastní myšlenky, si Nick uvědomil, že cítí kouř. Ne ledajaký kouř, ale vůni páleného dřeva. Civilizace! Následoval tedy svůj čich, netrvalo to dlouho a stál na půli cesty mezi dvěma malebnými chaloupkami. Druhá se mu zdála být normální, ovšem první byla už pocitově něčím jiná. Když Nick přišel blíž, uvědomil si, že ho už ani nepřekvapuje, že první chaloupka je celá z perníku. Vzhledem k předchozím, minimálně zvláštním zážitkům, se rozhodl jednat víc obezřetně. Pomalu, aby ho bylo co nejméně slyšet, došel k malému okénku a opatrně nakoukl dovnitř. To, co uviděl, ho vlastně nepřekvapilo. Už to čekal. Nad kotlíkem, o jehož obsahu radši ani nechtěl přemýšlet, stála Adalind, jindy krásná tvář nyní ukazující svou pravou ohyzdnou povahu, a něco si pro sebe přeříkávala. Když se pohled Hexenbiest v jednu chvíli stočil k okýnku, Nick se honem rychle skrčil. Byl si až moc dobře vědom, jak by to v této situaci mohlo dopadnout ... a dobře pro něj určitě ne. Odplížil se od perníkové chaloupky a po chvíli stál před druhými bělostnými dveřmi, ozdobenými nádhernou vitráží. Už věděl. Byl si jistý, co ho tady čeká, i když si to nedokázal úplně představit. Jen se snažil získat čas, aby se na to připravil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. Netrvalo to ani okamžik a dveře se otevřely. Než Nick stačil jakkoliv zareagovat, cizí ruka ho vtáhla dovnitř.

"Tak moje Nickulka přeci jenom dorazila." Samozřejmě, že Nick ten hlas bezpečně poznal.

Neubránil se bolestnému syknutí, když ho Monroe přirazil ke dveřím a nevypadalo to, že by ho chtěl pustit. A i když měl na sobě dlouhou květovanou noční košili a na hlavě čepec ve stejném stylu, které se Nick ze všech sil snažil nevnímat, nemohl se ubránit pocitu, že Blutbad se na něj dívá jiným pohledem než jenom jako na budoucí večeři.

"Babičko ..." Nick téměř šeptal "... proč máš tak velké zuby?"

Monroe se ušklíbl. Sklonil se k němu a lehce stiskl Nickovo ucho mezi zuby.

"Abych tě mohla ..."

***

"Nicku ... NICKU!!!"

Nick se prudce vymrštil, skrz na skrz promáčený potem, divoce oddechoval. Rozhlédl se. Byl doma, ve své posteli. Jeho pohled se setkal s ustaraným pohledem Juliette.

"Děje se něco?"

Detektiv si promnul oči.

"Asi ... asi vážně potřebuju dovolenou."