Normální houbový čaj (NBC Hannibal)

Předem říkám - byla jsem donucena! :'D Takže připomínky adresujte Lile a Aziz, ano? :D Ale ne ... lid sice promluvil, ale stejnak jsem nad touhle myšlenkou uvažovala i bez něj (aneb když máte psát něco jiného, vždycky se snažíte najít si nějakou jinou činnost). Došla jsem k závěru, že buď tvořím neuvěřitelné slaďárny, totální ptákoviny nebo naopak šílené dojáky hraničící s morbiďárnami. V tomhle případě si zařazením nejsem jistá, protože mi to připadá jako něco, co jsem už dlouho nenapsala, pokud vůbec ... ale stejnak se mi to docela líbí. Tak třeba bude i někomu z vás. :)

P.S. Líluš, snad nevadí, že jsem použila onu hustodémonsky krutopřísnou hlášku s jelenem. :'3

×××

Příroda. Nádherná, nespoutaná příroda. Mraky vytvářející na zemi stíny nejrůznějších tvarů. Šumění listí ve větru. Zpěv ptáků a bzučení včel nesoucí se vzduchem. Voda. Spousta vody a její uklidňující zurčení ... krev? Krev, rudá, všude, všude kolem.

Zvuk zvonku.

Will s leknutím otevřel oči. Posadil se na posteli a snažil se uklidnit zrychlený tep, srdce mu bilo jako o život. Prohrábnul si slepené tmavé kudrliny. Za tu dobu už si zvykl, že se ráno probouzel ve stavu, jako by právě vylezl z vody. Jen s tím rozdílem, že to byl jeho vlastní pot.

Tentokrát zvonek nahradilo zaťukání.

Will konečně vylezl z postele, hmátl po brýlích a pomalu se odšoural ke vchodovým dveřím, doprovázen smutnými pohledy všech členů své psí smečky, kteří byli z větší části už také vzhůru. Málokdy za ním někdo přišel, ale i tak ho nepřekvapilo, kdo za dveřmi stojí.

"Dobré ráno, Wille." Nemohl si nevšimnout, že je Hannibal v o něco méně formálním oblečení než obvykle, ale přesto upravený jako vždy.

"Když říkáte, doktore Lectere ..." Will sklonil pohled na propocené spací tričko, které měl pořád na sobě.

"Neměl by spíš pacient docházet za svým lékařem?"

Hannibal se pousmál.

"Ne v případě, kdy lékař ví, kdy ho pacient potřebuje ještě dřív, než sám pacient."

"Ještě mi začněte tvrdit, že umíte číst myšlenky a přestanu věřit, že jste taky jenom člověk."

"Třeba jste právě odhalil moje tajemství."

Will se nedokázal ubránit úsměvu. Přesně tenhle druh rozhovorů si svým způsobem pokaždé užíval.

"Pojďte dál, když už jste tady."

***

Když se Will osprchoval a převlékl do normálního oblečení, na stole už ležely prostřené dva talíře, jejichž obsah provoněl celou místnost.

"Takže teď už jste se vrhl i na dráhu rozvozce jídla?" Will si prohrábl ještě pořád vlhké vlasy.

"Pokud si ještě dobře slouží paměť, tak jste si naposledy na moje míchaná vejce nestěžoval. A vzhledem k okolnostem mi to přišlo celkem příhodné."

"Nemyslel jsem to nijak špatně, jen jsem si to nemohl odpustit."

"Kdybych vám něco vyčítal, věřte, že by to vypadalo jinak."

"Tomu věřím." Will si vyčistil brýle a posadil se ke svému talíři naproti doktorovi.

"Další špatná noc?"

"Oh ... co mě prozradilo?" Will se kysele pousmál.

"Dalo by se to tak říct ... i když, záleží na úhlu pohledu. Pokud se probudím ve vlastní posteli a ne na střeše nebo někde úplně jinde, tak myslím, že bych to vlastně měl považovat za úspěch." Nabral si plnou vidličku vajíček. Stejnak ho nepřestalo udivovat, jak dobrý byl Hannibal kuchař, nehledě na to, že i za obyčejnou snídani v jeho podání by se nemusela stydět ani leckterá luxusní restaurace.

"Wille ... dost dlouho jsem nad tím přemýšlel a došel jsem k závěru, že bychom se, samozřejmě s vaším souhlasem, mohli uchýlit k vyzkoušení jedné metody, která by vám, podle mého názoru a samozřejmě pod mým odborným dohledem, mohla pomoct." Hannibal upřel pohled na Willa, který zrovna honil vidličkou po talíři kousek klobásy. Nezvedl oči od talíře.

"Dobře."

"Dobře?" Tak rychlou reakci Hannibal nečekal. Jen si znovu uvědomil, jak děsivě silná je Willova důvěra v něj. A i když na sobě nedal nic znát, uvnitř se tvářil víc než spokojeně ... a dalo by se říci, že i hrdě.

"Dobře." zopakoval Will.

Hannibal beze slova postavil na stůl malou termosku, kterou následně odšrouboval a vylil její obsah do předem připraveného hrnku (Počítal s tím? - proběhlo Willovi hlavou), který po stole posunul směrem k Willovi. Ten věnoval hrnku podezíravý pohled.

"Co to je?"

"Čaj."

"... z čeho?"

"Wille. Věříte mi?"

Will neodpověděl, jenom střelil po doktorovi pohledem, natáhnul se pro hrnek a ve chvíli už mu jeho obsah stékal jícnem do žaludku.

***

Barvy. Tolik barev a tvarů. Tolik různých vjemů, které lidská mysl ani nebyla schopna pojmout. Will si pomyslel, že přesně takhle se musela cítit Alenka, když padala dolů králičí norou. Cítil se úžasně. Vlastně tak úžasně, jak se necítil snad za celý život. Z dáli k němu dolehl tlumený psí štěkot. Uvědomil si, že je venku, že cítí příjemně chladivý vzduch na tvářích a že je obklopen celou svou smečkou, která kolem něj poskakuje se stejným nadšením, jaké právě prožíval on sám. Nemohl se přestat usmívat.

"Doktorééé!" zahulákal a začal zběsile mávat směrem, kterým tušil, že se Hannibal nachází. Ten mu věnoval jen těžce čitelný úsměv. Will se chtěl rozeběhnout, ale příliš pozdě si uvědomil, že se s ním točí celý svět a místo toho se doslova rozplácnul uprotřed louky, čehož využili psi a vrhli se za ním. Hannibal pomalým krokem došel k místu, které teď spíš připomínalo jednu velkou chlupatou kouli se spoustou vrtících ocasů. Když se účinky čaje začaly projevovat a Will, poté, co projevil obrovský zájem o pletení květinových věnečků pro oba dva a následné hluboké zklamání nad tím, že, k Hannibalově úlevě, prakticky žádná květina ještě nestihla vykvést, a začal pro změnu každý strom, na který narazil, nazývat svým nejlepším kamarádem, objímat ho a snažit s ním navázat duchaplný rozhovor, Hannibala přeci jenom zastihly obavy, že ho v tomhle stavu neměl pouštět ven. Když ale viděl, jak se Will s úsměvem od ucha k uchu válí po zemi, zatímco se ho všichni psi snaží dostatečně olíznout obličej, který si většinu času dokázal pro sebe ubránit Winston, pochyby se rozplynuly jako pára nad hrncem. Teď ho nic netrápilo.

"Wille ... vrátíme se dovnitř, ano?" Will na něj upřel doširoka otevřené oči, na chvíli se zarazil a po chvíli zuřivě zakýval hlavou na souhlas. Hannibal mu podal ruku, aby mu pomohl vstát, což se nakonec, i poté, co ho Will ve své současné nemotornosti málem strhnul s sebou, podařilo. Byli už téměř u dveří, když se Will zastavil a začal zuřivě ukazovat prstem kamsi do prázdného prostoru mezi stromy.

"Doktore, vidíte ho? Jelen!" zuřivě gestikuloval a třepajícíma rukama u hlavy naznačoval paroží.

"No to jsem z toho jelen. Ehehe, chápete? Jelen!" začal se hihňat nad vlastním špatným vtipem, který mu v daném okamžiku připadal neuvěřitelně geniální. Hannibal se jenom nuceně usmál a rezignovaně pokrčil rameny.

***

Hannibal se začetl do jedné z knížek, kterou objevil ve Willově knihovně a která ho zaujala, když se prázdné místo na pohovce vedle něj prohnulo pod vahou druhého těla a jemu skončily v klíně cizí nohy.

"Co to čtete? Pohádku?" Will se culil jako sluníčko a Hannibal se nemohl ubránit myšlence, že teď ještě víc než kdy jindy připomíná roztomilé malé štěně.

"Wille ... měl by ses pokusit usnout."

"Tak jó ... ale jen když mi přečtete pohádku. Hannibale, prosím prosííím!"

Uvědomil si, že to je poprvé, co ho Will oslovil křestním jménem. Stejně tak i to, že si tenhle okamžik bude pevně střežit v paměti.

Hannibal se usmál, natáhl se, opatrně sundal Willovi z nosu brýle, nasadil si je sám ... a začal předčítat, na obsahu knížky v tom okamžiku Willovi stejně nezáleželo. Po chvíli ho přerušilo tlumené oddechování. Will spal. Tak klidně, jako snad ani jednou za celý svůj život. Dokonce i smečka spala, jeden do druhého. Opatrně, aby Willa neprobudil, položil knížku a brýle na stolek, pozoroval jeho klidnou spící tvář a jen vstřebával ten okamžik, který ho svým způsobem uklidňoval. Užíval si Willovu blízkost, stejně tak i teplo druhého lidského těla, vzhledem k tomu, že Will byl pořád z části rozvalený i na něm. Věděl, že bude jediný, kdo si tenhle den, který jako by se pro Willa nikdy nestal, bude pamatovat, až se všechno zase vrátí do starých kolejí. Ale těšilo ho to. Těšilo ho, že si bude pamatovat jeden z minima dní, kdy byl Will Graham, jediný člověk, na kterém mu kdy opravdu záleželo, skutečně šťastný. Jeho zásluhou.