Kirarin Revolution

Kilari Tsukishima má vše, co si čtrnáctiletá školačka snad jenom může přát - milující a podporující rodinu, věrného domácího mazlíčka v podobě kocoura jménem Na, skvělé kamarádky, které ji vždy podrží a navrch schopnost pozřít veškeré jídlo v okruhu jednoho kilometru, srovnatelnou se žravostí Liny Inverse. Tenhle pohodový bezstarostný život ale končí ve chvíli, kdy jednoho dne uvidí na stromě želvu a náhodou se jí podaří ji zachránit. V ten okamžik potkává mladíka Seijiho, kterému zachráněný Pan Želva patří a který Kilari z vděčnosti daruje lístek na koncert jakési skupiny Ships. Kilari, která se samozřejmě do Seijiho na první pohled zamilovala, se na koncert vydává s tím, že tam někde svůj milostný objekt opět uvidí. I když jí zpočátku okolnosti nepřejí a jiný, o dost protivnější mladík jménem Hiroto Kilari její lístek dokonce roztrhá, nakonec se jí podaří utéct i před ochrankou a na koncert se dostane. A tady přichází šok - Kilari zjišťuje, že oni veleslavní a oblíbení Ships jsou právě Seiji s Hirotem, dá si dvě a dvě dohromady a uvědomuje si, že její šance jakožto naprosto obyčejné dívky jsou u Seijiho tím pádem prakticky nulové. A tak se Kilari, která se dosud o svět celebrit a showbusinessu nikdy nezajímala, rozhodne pro razantní řešení - kvůli své lásce k Seijimu na sobě začne pracovat a stane se také superstar.

Nemůžu říct, že Kilari (jak je u nás název překládán) je ten typ anime, který bych si sama od sebe jen tak pustila nebo si ho dokonce stahovala, spíš je to tak, že když už se vysílal, tak jsem se jednoduše svezla s vlnou. Je to takový ten typický příběh, jak obyčejné, poněkud nešikovné děvče ke slávě přišlo, samozřejmě, že ne zadarmo a že mu to také spousta lidí nepřeje a snaží se mu neustále házet klacky pod nohy, kolikrát by s tím i nejradši seklo, ale láska ho neustále povznáší ... i když si později není už tak jisté, ke komu ta láska vlastně je, protože se nám vytvoří takový hezký milostný čtyřúhelník. Zkrátka je to taková oddechovka plná velkých třpytivých očí, u které směle můžete odložit mozek na noční stolek a která neurazí, ale (mě osobně) ani moc nenadchne. Nemůžu si pomoct, ale mě zkrátka všechna ta zvířata přišla tak nějak divná a písničky ... no, většina z nich na mě zkrátka byla až moc japonská (z Balalaiky mám doteď noční můry :'D). Pokud se nepletu, tak dokonce existují tři řady. Mě, upřímně, bohatě stačila jedna. ^^"