Gakkou no Kaidan

Satsuki Miyanoshita se spolu s otcem a mladším bráškou Keiichirouem přestěhují do rodného města své zesnulé matky. Hned první školní den se Satsuki, Keiichirou a jejich noví spolužáci dostanou do staré školní budovy, která sousedí s novou a která se využívala za školních let jejích rodičů ... a tady zjišťují, že v budově straší. Brzy se přichází na to, že Satsukina matka zapečetila spoustu duchů, kteří strašili nejen ve školní budově, ale v celém městě; jenže jak se město rozrůstalo, pečetě byly prolomeny a duchové jsou volní. Naštěstí po sobě Satsukina matka zanechala deník, ve kterém detailně popisuje, jak se kterého ducha zbavit navždy. Prvním démonem, kterému musí Satsuki čelit, je Amanojaku, bohužel během postupu dojde omylem k tomu, že je Amanojaku zapečetěn do Satsukiny kočky Kayi. A tak se sourozenci s novými přáteli (i když s tím ze začátku nechce mít nic společného, nakonec se k nim přidá i Amanojaku v kočičím těle) snaží zastavit všechny duchy a zachránit město.

První vzpomínkou na tohle anime je pro mě ta, kdy jsem ještě na základce ležela doma se zánětem průdušek, večer v horečném polochcíplém stavu jen tak přepínala televizní kanály a dostala se na tehdy ještě A+, kde zrovna Ghost Stories (alternativní název) běžely. Vím o sobě, že jsem srab, ale stejnak jsem na ně koukala a tehdy jsem z dost dílů měla solidní hrůzu (vybavuje se mi krvavé jezero u nějaké chaty, neustále se vracející panenka a Beethovenovo Pro Elišku). Nejlepší byl ale stejnak Amanojaku jako kočka se svými ironickými poznámkami, který mi vždycky hrozně připomínal Salema ze Sabriny, mladé čarodějnice. Taky si vzpomínám na kostru v openingu a na ending s přehlídkou všech možných monster. Zkrátka, má ode mě plus už jenom za to, že mě zaujalo už v době, kdy jsem o anime věděla asi jen to, že něco takového existuje :)