Za vším hledej lišku (Grimm)

To je tak, když se v pondělí vzbudíte a cestou do školy vás napadne tohle. Pak den přemýšlíte, jestli má cenu to vůbec sepisovat, až se na to nakonec vrhnete, celou dobu si rvete vlasy z toho, jak vám to připadá pitomé a nakonec to přece jenom zveřejníte, když už jste si s tím dali tu práci.

Yay for shitty fanfictions ^^"

And yep. I ship thee >:3

×××

"Nicku." Dotazovaný zvedl oči od ranní kávy ke svému nadřízenému.

"Máme několik hlášení na tuhle adresu, tak chci, abyste to prověřil. Jenom maličkost, ale budete to muset zvládnout sám, vzhledem k jistým neodkladným záležitostem vašeho kolegy. Nějaké dotazy?" Detektiv jen zavrtěl hlavou a poslušně převzal papírek s načmáranou adresou. Kapitán mu v poslední době nepřipadal tak úplně ve své kůži a tím posledním, o co by teď stál, byly zbytečné komplikace. V rychlosti dopil, vyhodil plastový kelímek do koše, automaticky hmátl na věšák pro bundu a vyrazil ven.

***

Adresa ho dovedla k menší, ale o to luxusněji vypadající vilce na samém okraji města a jak zjistil, nebyl tady sám.

"... Monroe?" Osoba přešlapující před elektronicky řízenou vstupní bránou se otočila.

"Co ty tady sakra děláš?"

"Jo, taky tě rád vidim. Na to samý bych se moh zeptat i já tebe. Div se nebo ne, ale jsem tu pracovně."

"To já taky."

"Ale no tak, nechceš mi snad tvrdit, že ty hodiny někoho zavraždily, nebo snad jo?"

Krátká výměna nechápavých pohledů z obou stran.

"Ale ne ... je to past, že?"

"Nejspíš. Ale -"

"Jo jo, nezjistíme to, dokud to nezkusíme, chápu." povzdechl si Monroe.

Brána zašramotila a pomalým automatickým pohybem se začala otevírat. Reproduktor zapraskal.

"Račte dál." ozval se z něj ženský hlas. Oba muži si vyměnili jeden jediný pohled a poté beze slova vstoupili dovnitř. V domovních dveřích se objevila osoba, které hlas patřil. Mladá půvabná žena, s dlouhými narezavělými vlasy a úsměvem na rtech.

"Jen pojďte, ať nám nevystydne čaj." zašvitořila s výrazným britským přízvukem a s gestem, které naznačovalo, aby ji oba návštěvníci následovali, zmizela v útrobách domu.

Jak Nick tušil, i interiér vily působil opravdu honosným dojmem. Seděli teď v jakémsi salónku a usrkávali silný anglický čaj ze šálků, o jejichž hodnotě radši ani nechtěl uvažovat. Místo toho zaměřil svou pozornost na hostitelku. Celkově působila velmi jemně a upraveně, Nicka však zaujala jedna maličkost. Tou byl výrazný prsten, který doslova obtáčel prsteníček pravé ruky a který byl zformován do tvaru zvířete. Tím byla liška. Mohla by ... ? Až teď si uvědomil, že do něj Monroe šťouchá loktem a že ho žena po celou dobu pobaveně pozoruje.

"Myslím, že teď už asi všichni víme, na čem jsme, takže můžeme mluvit naprosto otevřeně. Asi nemá cenu se představovat, ale jestli chcete, říkejte mi třeba Rosebeth." Ušklíbla se a temně zelené oči se na okamžik zableskly zlatem. Nick se otočil ke svému příteli.

"Jo, Fuchsbau." zavrčel Monroe. Znovu se ušklíbla.

"Vy víte kdo jsem já a já zase vím, kdo jste vy. A sama za sebe můžu říct, že vidět Grimma a Blutbada spolupracovat je opravdu přinejmenším zvláštní. A nejen zvláštní, pro spoustu ... lidí ... je to jednoduše nepřijatelné."

"Co od nás chcete? Zabít nás?"

"A k čemupak by mi to bylo?" nasadila hraně ublížený pohled.

"Ale řekněme, že jedna má dobrá přítelkyně se celkem vyzná v ... říkejme tomu třeba přírodní medicína." Nickovi probleskl hlavou obrázek ohyzdné tváře Hexenbiest v její skutečné podobě. Na Rosebeth bylo vidět, že se opravdu dobře baví.

"A do háje." zaklel Monroe a stočil pohled na poloprázdné šálky na stole.

"Chytrá hlavinka." zapředla Rosebeth.

"No, hoši, ráda jsem si tu s vámi povídala, ale teď mě omluvte, mám ještě nějakou práci a od vás už mám všechno, co jsem potřebovala." Vstala a vyklouzla ze dveří. Nick se jí chtěl pokusit zastavit, ale jak se vymrštil z křesla, zatmělo se mu před očima. A nakonec tma pohltila všechno kolem.

***

Když Nick přišel k sobě, zamžoural do prostoru, který už rozhodně nepůsobil příjemně jako salónek, ale právě naopak. Bylo tu citelně chladno a vlhko.

"Á, Šípková Růženka se konečně probudila." Monroe seděl opodál na zemi a netvářil se dvakrát nadšeně. "Když už jsi vzhůru, pak mi dovol, abych tě seznámil s tím, v jak moc velkym průšvihu jsme. Za prvé, jak už jsi nejspíš poznal, šoupli nás někam do sklepa. Za druhé, z toho sklepa se nedostaneme, zkoušel jsem to, tak mi věř. A za třetí, vím, co bylo v tom čaji." zvedl malou skleněnou lahvičku nadepsanou německy, teď už prázdnou.

"Někdo nám to tu evidentně nechal jako dáreček a ten někdo bude ta zrzavá bestie."

"Co je to?" zeptal se Nick, protože se přeci jenom ve všech těch jedech, elixírech a bůhvíčem ještě pořádně nevyznal. Monroe mu zašermoval lahvičkou přímo před očima.

"S němčinou tě zatěžovat nebudu, ale říká se tomu nejhlubší přání. Když to vypiješ, vytáhne to z tebe věci, které máš ukryté tak hluboko v nitru, že o nich možná nevíš ani ty sám. Na lidi to ale nepůsobí, takže jsi relativně v pohodě. Říkám relativně, protože jak už jsem se zmínil předtím, nedostaneme se odsud a já cítím, že mě to pomalu začíná ovládat." Třásl se. To Nicka vyděsilo, protože tohle bylo poprvé, kdy viděl, že má Monroe z něčeho strach.

"Nicku ... " Hlas se mu lámal.

"Ať se stane cokoliv, omlouvám se." S výkřikem, který víc než lidskou bytost připomínal trpící zvíře, se zhroutil k zemi. Nick k němu natáhl ruku, ale zarazil se, když se prostorem rozlehlo táhlé zavytí. Monroe se ztěžka zvedl na nohy. Oči zářily barvou krve a vrčení odhalovalo řadu ostrých zubů. Tak tohle je konečná, blesklo Nickovi hlavou těsně předtím, než ho Blutbad chytil za rameno a vší silou jím smýkl proti stěně. Detektiv sykl bolestí a svezl se po ní jako hadrová panenka. Než se stihl vzpamatovat, Monroe mu zastoupil cestu tak, že se Nick nemohl ani pohnout. Nemělo cenu se bránit, síla Blutbaden několikanásobně převyšovala lidskou, to Nick moc dobře věděl. Věděl, že tohle je konec. Naposledy se zpříma podíval do očí, které už nebyly lidské a poté zavřel ty svoje. Ztuhl, když místo očekávané bolesti ucítil něco jiného, něco diametrálně odlišného. Pomalu otevřel oči. Monroe se k němu tiskl celým svým tělem, rty přitisknuté na těch jeho. Instinkt Nickovi velel, že by se měl bránit, odstrčit ho, ale něco jiného mu našeptávalo opak. Miloval Juliette, ale Monroe byl jediný, s kým mohl řešit záležitosti týkající se celé té Grimmovské věci a pokud měl být sám k sobě upřímný, něco ho k němu zkrátka táhlo. Vůbec se nechtěl bránit. Chtěl víc. Když polibek sám od sebe prohloubil, bylo jasné, že odezva protistrany je víc než kladná. Dvě ruce bloudící po zádech, dvě ruce zaklesnuté ve vlasech.

"T--ohle bysme ne-neměli." Monroe lapal po dechu.

"Co na tom záleží" zašeptal Nick těsně u jeho ucha a stiskl ho mezi zuby. Blutbad zavrčel a odměnil se mu několika nabíhajícími modřinami na krku. Detektivovi přeběhl mráz po zádech. Podruhé nechal svou mysl pohltit tmou, tentokrát dobrovolně.

První, co ho napadlo, když se znovu probral, bylo to, že to všechno byl jenom jeden bizarní sen. Pohled na oblečení, které bylo ve víc než chatrném stavu a především pak na všechny kousance, napuchlé škrábance a všemi barvami hrající modřiny, které zdobily celé tělo, ho přesvědčily o opaku. Monroe, který seděl opodál opřený o stěnu, byl rudý jak rajče. Vše nasvědčovalo tomu, že už je zase ve své kůži. Tedy, aspoň z určitého pohledu. Nick se opatrně pokoušel vyškrábat na nohy, celé tělo ho bolelo, jako kdyby ho srazil náklaďák. Když se mu to povedlo, opatrně se odšoural k Blutbadovi a svalil se vedle něj jak pytel brambor.

"Tys mě teda zřídil." napůl žertem konstatoval rozsah škod. Všiml si, jak před ním Monroe uhýbá pohledem.

"Myslel jsem, že se u mě projeví skutečná povaha a budu tě chtít roztrhat."

"To jsme dva. Ale řekněme, že tohle bylo tak nějak ... příjemnější."

"Ale proč ses nebránil, proč jsi něco neudělal, cokoliv!"

Nick se musel usmát. Když byl v rozpacích, vypadal tak roztomile.

"Protože jsem nechtěl, troubo, proč asi." sklonil se a líbnul ho na tvář. Monroe zrudnul ještě víc a zabořil obličej mezi kolena.

"Kdyby tohle viděla rodina, tak mě zaživa vykuchá a nechá vycpat!"

"To nic. Hodný chlapec." Nick ho podrbal na hlavě.

"Tohle. Už. Nikdy. Nedělej."

Dům byl naprosto prázdný a všechny bezpečnostní systémy pryč.

***

O Juliette se pokoušel infarkt, když se Nick vrátil v takovém stavu, v jakém byl a neoblomně trvala na tom, že musí do nemocnice na vyšetření. Monroe seděl doma a snažil se soustředit na hodiny, ale dokázal přemýšlet jen nad tím, co uvaří Nickovi k večeři. A ve větru jako by se nesl vítězoslavný ženský smích.