When we start killing (Higurashi no Naku Koro ni)

Něco podobného jsem chtěla napsat už delší dobu, ale nějak jsem se k tomu nemohla dostat. Je to taková menší fanfikce na Higurashi no Naku Koro ni, taková Shionina zpověď. Tak snad se bude aspoň někomu líbit.

×××

Co všechno jsou lidé schopni obětovat pro lásku? Někteří jen málo, samozřejmě to závisí na konkrétních osobách. Já jsem pro svou lásku obětovala všechno.

Tys byl jediný člověk, se kterým jsem se cítila v bezpečí, ten, kdo se mě vždy snažil ochránit ... a oni mi tě vzali. Sprostě mi lhali, vlastní rodina! To jsem přeci nemohla nechat jen tak! A tehdy se ve mně probudilo něco, co doposud dřímalo v nejtemnějších koutech mé duše. Ještě před nedávnem bych řekla, že to musel být Oyashiro-sama, ale teď už na podobné báchorky nevěřím. Lidé rádi schovávají své vlastní činy za nejrůznější nadpřirozené jevy. Teď už to vím.

Nevím, to bylo správné, ale já byla pevně rozhodnutá pomstít tě. Za jakoukoliv cenu. Bylo to až k smíchu, když leželi zakrvácení u mých nohou a škemrali, jak byli hrozně překvapení. Jako by se jich to prakticky ani netýkalo ... jako by už zapomněli! O to víc má zuřivost sílila. Veškerou bolest, kterou nám způsobili, jsem jim několikanásobně oplatila, každou slzu, kterou jsem pro tebe vybrečela. Zasloužili si to, všichni do jednoho. Jen kvůli svým pitomým sporům nás připravili o naše společné štěstí.

Ty to chápeš, že ano? Dělala jsem to všechno pro nás. Tak mě pochval, prosím! Už na tomhle světě nemám nikoho, kromě tebe. Rodina, ti, které jsem nazývala přáteli, všichni ... odešli.

Žádals mě, abych se postarala o tvou malou milovanou sestřičku, Satoko. Myslím, že budeš rád, protože už za chvíli budete spolu. My všichni budeme spolu. Navždycky.

Miluji tě, Satoshi, vždycky jsem tě milovala. Snad to víš.

Tvá Shion

Dívka s dlouhými zelenými vlasy odložila pero, pečlivě složila popsaný list papíru a sevřela jej v dlani. Židle zavrzala na protest, když vstala od stolu a vyšla z domu. O chvíli později už sestupovala po schodech do sklepení a naslouchala důvěrně známému zvuku kapek tříštících se o kamennou podlahu. Zvedla nůž, který před nedávnem jen tak pohodila na zem. Krev, kterou byl potřísněn, už zaschla. Letmým pohledem zavadila o jednu ze zamřížovaných kobek, na to, co leželo uvnitř a co vypadalo jako hromada zmuchlaných a špinavých hadrů. Jenže ty to nebyly, to ona věděla. V jedné ruce stále svírala dopis, v druhé pak nůž. Po tváři jí přeběhl láskyplný úsměv.

Všichni budeme zase spolu ...