Hříšník (Andělé a démoni)

Tak jo, nápad na něco v tomhle stylu už mi taky haraší v hlavě dost dlouho a když jsem narazila na dokonale se hodící obrázek, bylo vymalováno. ^^ Jo, fušuju Brownovi do zelí a je to částečně takové to "co by kdyby" (a věřte, že v hlavě mám ještě daleko zajímavější verze >:3), ale tak snad se to aspoň někomu bude líbit. ;) Takže, taková menší fanfikce na Anděly a démony, tady je. ;)

×××

Vstoupil do místnosti zalité slunečním světlem a pomalým klidným krokem přešel až k velkému zdobenému oknu, skrz které dovnitř pronikala ona oslnivá zář. Jindy by ho tenhle pohled potěšil a uklidnil, dnes však ne. Po děsivém sledu událostí den předtím si připadal jako tělo bez duše, prázdná schránka. Ještě před pár dny neochvějně věřil tomu, že to, co udělal, bylo z Boží vůle. Dnes už však věděl, že tehdy k němu nepromluvil Bůh, ale Ďábel.

Sevřel v pěsti růženec tak pevně, až se nehty začaly zarývat do masa a na zemi se objevilo několik karmínově rudých kapek.

Nalhával si, že je Božím spasitelem, přitom však nebyl nic víc než Ďáblův poskok, obyčejný hříšník. Démon. Démon skrytý za tváří anděla. Proč by ho jinak Bůh donutil udělat něco tak strašného? Proč by z něj udělal novodobého Kaina?

Myšlenky mu sklouzly na ještě čerstvou spáleninu na hrudi. S bolestí, jakou pociťoval kdesi v nitru, se však nemohla měřit.

Proč?!

Zvedl třesoucí se ruce a zadíval se na ně. Nebyla to jen jeho krev, kterou byly potřísněny. Měl na svých rukou ještě jinou krev, kterou však ostatní neviděli, viděl ji jenom on. Krev, díky které tu dnes mohl stát, hledět z okna a přemýšlet o svých činech.

Ještě včera, hluboko v noci, byl přesvědčen, že ho Bůh opustil. Až do okamžiku, kdy se rozhodl ukončit svou existenci. Tehdy k němu Bůh seslal anděla. Vždyť čí ruce by ho to jinak mohly vyrvat ze spárů očišťujícího ohně, přesto, že on sám je před krátkým časem opustil a nechal napospas svému osudu? Proto se rozhodl, že začne znovu, od úplného začátku. Že se pokusí znovu žít. Slíbil to svému andělovi.

Teď už mu proud slunečních paprsků nepřipadal tak nepřátelský. Smaragdově zelené oči jako by pomalu získávaly zpět svůj ztracený jas. Unavenou tváří probleskl slabý úsměv.

Hleděl do slunečného dne, vstříc novému začátku. Stovky kilometrů daleko, na území jednoho z padesáti států nejvýznamnější světové federace.