Primo Victoria (Axis Powers Hetalia)

Nápad na tohle mi zrál v hlavě od té doby, co poslouchám stejnojmennou písničku a jelikož jsem to potřebovala z hlavy vyhnat, konečně se mi povedlo hodit to do psané formy (když už se člověk vzbudí ve tři hodiny v noci a zpívá si to, tak už na tom asi něco bude ^^"). Tak příjemné počtení. :)

×××

Kotouče mlhy se líně převalovaly nad mořskou hladinou, která získala chladnou barvu oceli. Vzduchem se nesl pouze zvuk vln šplouchajících o boky člunů, i rackové ztichli. Alfred si poposunul brýle na nose a pak opět zaujal svou předchozí polohu, tedy objal rukama kolena, což mu umožňovalo aspoň minimálně se zahřát. Zvedl hlavu a rozhlédl se po ostatních. Arthur nepřítomně hleděl do mlhy a zdál se být ještě zachmuřenější než obvykle. Dokonce i Francis, jindy prakticky neztrácející optimismus a vždy připravený ukázat svůj, tedy alespoň podle jeho názoru, neodolatelný šarm, seděl mlčky opodál. Zašmátral v kapse a vytáhl pomačkanou krabičku cigaret. Ačkoliv byla svrchu celá promáčená, její obsah zůstal téměř netknutý. Vytáhl jednu cigaretu a pokynul krabičkou směrem k Arthurovi. Ten ani nepromluvil, pouze mu ostrým trhnutím hlavou naznačil odmítnutí. Alfred věděl, že nekouří, vždyť on sám taky nekouřil, tedy, za normálních okolností. Teď však byla situace jiná. Tato válka moc pozitiv nenabízela, proto si občas dopřával aspoň tenhle jeden požitek. Krabička prosvištěla vzduchem a přistála u Francise. Ten sebou nejdřív polekaně trhl, přeci jen si člověk nemohl být jistý, jestli na něj zrovna neletí granát. Když však zjistil, co že to u něj přistálo a všiml si úšklebku v Alfredově tváři, který byl přes jeho povahu v poslední době také vzácný, nabídl si, kývl hlavou na znamení díku a poslal krabičku zpět k jejímu majiteli. Alfred vyfoukl cigaretový dým a najednou ho popadla příšerná chuť se rozesmát. Rozesmát se nad touhle situací, nad tím, jak dokáže válka všechny změnit. Dokázal to však v sobě potlačit a raději stočil pohled do ocelově šedých vln. Nutilo ho to přemýšlet. Přemýšlet, proč tu vlastně všichni jsou. Proč se znova vše opakuje nanovo.

Proč ses sakra nedokázal poučit z minula?

Na pobřeží, za pevně zbudovaným opevněním, si jiný muž pokládal prakticky tu stejnou otázku. Sám si na ní nedokázal odpovědět. Možná byl bláhový, že ho ani první porážka neodradila, ale on měl svou vizi. Svou vizi světa, která byla silnější než to všechno, vizi, které se nehodlal jen tak vzdát. Taková už byla jeho povaha, zkoušet to až do úplného konce. Odhrnul si z čela několik světlých pramenů, jindy vždy pečlivě sčesaných do týla. Teď však nebyl čas starat se o vizáž. Kvůli tomu známému svíravému pocitu v žaludku. Cítil, že ve vzduchu visí jako Damoklův meč hrozba. Hrozba, kterou zatím nebylo vidět, ale jak se říká, štěstí přeje připraveným. Nikdy by si to dobrovolně nebo snad dokonce nahlas nepřiznal, ale přeci jenom si připadal sám. Ať už byli jakkoliv otravní, nesnesitelní a slabí, teď, když tu nebyli, zbylo tu po nich jen tíživé prázdno. V tom okamžiku prudce vstal a promnul si světle modré oči. S takovými myšlenkami musí přestat. Nemůže se spoléhat na spojence, musí stát pevně za sebou, musí být silný, jinak ... Upřel pohled do vln pozvolně zanikajících v jemném písku pláže.

Bylo šestého června 1944.