Vrcholné dílo

Osvítila mě myšlenka a já napsala jednorázovku. ^^ A opět byl oním startovacím impulzem obrázek, na který jsem narazila a který mě zaujal. Předem upozorňuji, že veselé povídky mi moc nejdou, takže čekejte další morbiditku. No, snad se vám bude aspoň trochu líbit. ^^

×××

Vešel do své dílny a přelétl očima materiál ležící nedaleko dveří. Usmál se. Tohle bude mé vrcholné dílo. Přeci jenom to byl znalec, nejlepší ve městě, ovšem nabídky mu chodily i ze vzdálenějších končin. Mistr nástrojář.

Něžně uchopil materiál do rukou a s nejvyšší opatrností ho položil na pracovní plochu. Pořád se na něj nemohl vynadívat, byl to opravdu výjimečný kousek. A to byla jedna z věcí, která ještě více umocňovala jeho dychtivost. Poté obrátil pohled na své nástroje, čisté tak, že v nich člověk mohl spatřit svůj vlastní obraz a ostré tak, že by přetnuly i lidský vlas, který by na ně nedopatřením dopadl, všechny pečlivě seřazené do několika řad. Po krátkém rozmýšlení vzal do ruky ten pravý a jal se do práce. Bylo to, jako pozorovat stroj. Přesný, bezchybný. Ve tváři výraz nejvyššího soustředění, pokrčené obočí. Přeci jen to byl vážně mistr.

Pracoval s nejvyšší přesností, přesně podle plánu, který si určil již před lety a který vždy dodržoval. Potrpěl si na precizní práci a detaily, jeho zkušenému oku neuniklo nic. Začistit, ořezat vše přebytečné, ale ovšem tak, aby se nepoškodil zbytek, vytvořit dostatečnou dutinu mezi plochami, aby zvuk mohl rezonovat. Přišel čas na instalaci strun. Struník nevytvořil ze dřeva ani z plastu, usoudil totiž, že takové podřadnosti se k tak ušlechtilému materiálu v žádném případě nehodí. Kov pokrytý malou vrstvičkou stříbra, to bude to pravé. Čas na samotné struny. První, druhá, třetí a čtvrtá. Každou velmi opatrně, aby je nepřetrhl, natáhnul mezi struníkem a krkem a upevnil. Zkusmo o jednu drnkl prstem. Ozval se jasný tón. Tón, který se nepodobal žádnému zvuku z dosud známých nástrojů. Vítězoslavně se usmál, z očí mu zářilo až fanatické uspokojení.

"Ty jsi vážně vrchol mé kariéry, drahá." promluvil do ticha.

"Tak, a teď tě dáme spinkat." zašeptal a uložil nástroj do pouzdra. S téměř otcovskou pýchou stál nad svým dílem. Z lože vystlaného rudým sametem na něj hleděla ztuhlá tvář pobledlé dívky s dlouhými plavými vlasy. Tvář dívky, která byla přeměněna na nástroj.