Sakuřino doupě

Aneb když vás po hodně dlouhé době knížka svou atmosférou (a tematikou) dostane tak, že (kromě toho, že máte problém se vůbec odtrhnout) máte problém usnout a v noci se budíte přesně s touhle myšlenkou vypálenou uvnitř lebky ... Příležitostné cesty metrem už nikdy nebudou jako dřív. # zmizenisarylindertove

Letošní duben je, co se týče blogování, tak nějak začarovaný. Nějak mě míjí inspirace, když bych chtěla něco napsat, tak se přistihnu, že vlastně ani pořádně nevím co, a tak radši nenapíšu nic ... a tak to jde zatím prakticky každý týden. Z pracovního hlediska si skutečně stěžovat nemůžu, pořád mám co dělat a uplynulý první kvartál byl dost úspěšný. Stále čekám na čuchny, ale už mě to nechává o poznání chladnější. A to je asi tak nejzásadnější info, což o něčem svědčí. Řekla bych, že to bude tím, že se vlastně neděje nic zásadního, o čem bych měla potřebu se vypisovat i tady, a nějak se mi nechce omýlat pořád to samé, že mi vyšla ta která knížka (což je, co si budeme povídat, v dubnu vážně co týden) a podobně. Prostě už nějak nemám tu potřebu. Ale doufám, že květen to se Světem knihy a Animefestem vytrhne. Chtělo by to zase něco trochu akčnějšího. Ale když už jsou ty Velikonoce, řekla jsem si, že by možná bylo fajn dát o sobě zase alespoň trochu vědět. Kromě toho, pivo bylo výborné a j...

Kdesi uprostřed lesů se nachází Grace Field House, domov, kde spolu jako jedna velká rodina pod dohledem své milované "Mamá" Isabelly žijí osiřelé děti různého věku. Kromě toho, že každý den musejí dělat zvláštní testy, mají prakticky zcela volný režim, a tak si mohou svůj čas trávit jak jen chtějí, uvnitř nebo venku. Jediným pravidlem je příliš se od domova nevzdalovat a v žádném případě nechodit za plot v lese a nepřibližovat se bráně. Navíc se každých pár měsíců na některé z dětí usměje štěstí - opustí domov a vydají se žít s novou rodinou. Zbylým dětem je jen trochu líto, že jim ze svých nových domovů ani nenapíšou. Nejstaršími a zároveň nejinteligentnějšími dětmi v domově jsou Ray, Norman a Emma, kterým brzo bude dvanáct let. Ray má ohledně idylky v Grace Field a dětí, o kterých už nikdy nikdo neslyšel, své pochybnosti už nějakou dobu. Když ale jednoho večera domov opouští malá Conny a v domově zůstane zapomenutý její milovaný plyšový králíček, Norman s Emmou se rozhodno...

Tak nám konečně začalo jaro, ptáci vydatně suplují budíček už někdy od čtvrté hodiny ranní ... a já s nadšením obdivuji každý pupínek, každý lísteček, každý kvítek (včera jsem se třeba plazila pomalu po břiše, abych si očuchala ty pravé voňavé maličké fialky a nemusela je trhat). Ne že by se nic nedělo nebo že bych neměla o čem psát, to ne. Jen na to nějak nebyl moc čas (z pracovních důvodů, ke dnešku se nám konečně podařilo pokořit ten nechutný dvousetstránkový manuál, fuj fuj fuj) a vlastně ani nálada. Ty dny, kdy jsem neměla problém tenhle typ článků chrlit pomalu co den, jsou asi nenávratně pryč ... ale dneska chuť psát mám, tak bych toho měla využít. ~ Minulý pátek jsme se s Míšou vydaly hjůgovat na fialkové latté a matcha dortíček (v mém případě). Taky jsem jako správný protekčňák vyfasovala boží záložky (a za pár korun je můžete mít taky ) Abych se ještě trochu vrátila v čase, tak musím říct, že letošní ples sportovců byl moc fajn. Boty na klínku se ukázaly být ještě skvělejší v...

No jo, já vím, ještě si na něj nějakou dobu počkám, ale máme tu březen a ta nejhnusnější zima už by měla být pryč (alespoň doufám). A koneckonců, tenhle týden měl, alespoň jeho první polovina, takový jarní pocit, že to po tom týdenním zanornění byla vysloveně lahoda. :3 Taky jsem se po dlouhé době dostala na návštěvu za Míšou. Vrátila jsem přečtené knížky, vyfasovala další, popila horkou čokoládu s příchutí borůvkového cheesecake, dostatečně poňuchala kluběnku, objednaly jsme si výbornou špenátovo-kuřecí pizzu, a celkově to byl fakt hrozně fajn den. :3 Pan Umbridge má prostě rád růžové věci "Co kdyby se zjistilo, že nějakej bookstagramer vlastně vůbec neumí číst?" No a v sobotu jsem cestovala znovu, tentokrát do Prahy, na čarodějnický slet s Hanou, Luckou a Gabčou, akorát měsíc potom, co jsme se viděly naposled. Jen tak, na kus řeči, na kafe a něco dobrého. A víte co? Jednou za čas je to nejen vysoce fajn, ale doslova potřeba, tenhle způsob socializace (a že kdybyste mi před ...