Sakuřino doupě

Osmdesátá léta, ospalé maloměstečko Hawkins v Indianě a jedna ostnatým drátem obehnaná výzkumná laboratoř, u které nikdo neví, co že vlastně zkoumá nebo pod co že vlastně spadá. Až do doby, kdy se evidentně něco pokazí ... a něco se dostane ven. A najednou se, počínaje dvanáctiletým klučinou, začnou ztrácet lidé. A naopak se objeví dívka ovládající telekinezi. A taky vládní agenti. And The X-Files vibes are everywhere. A mě nezbývá nic jiného než říct, že tahle minisérie se zase jednou Netflixu skutečně neuvěřitelně moc povedla. Velmi jsem si užívala jednak atmosféru osmdesátek a jednak tu neuvěřitelnou spoustu popkulturních narážek, které se v průběhu objevily, především díky té úžasné geekovské partě. A jsem velmi ráda, že jsem se na to po samých pochvalných reakcích nechala nalákat, i když mám teď poněkud strach přiblížit se k mým LED světýlkům a výpadky elektřiny a blikající světla by mě asi zabily. :'D

Když se totiž u nás řekne japonský spisovatel, mám pocit, že snad každému se vybaví právě pan Murakami, ale o tom tenhle článek nebude (protože, a to přiznávám bez mučení, jsem od něj nikdy nic nepřečetla, všechen ten humbuk kolem mě opět dokonale odradil). Ten, o kom tady chci psát, v našich luzích a hájích tak známý není, a podle mě to je celkem škoda. O koho se tedy jedná? O pána jménem Yasutaka Tsutsui . Styl pana Tsutsuie bych ze všeho nejvíc přirovnala ke stylu mého dalšího dost velkého oblíbence žánru postmoderny, Kurta Vonneguta - jeho romány jsou prostě krásně surrealistické, absurdní a parodické reakce na negativní společenské jevy. Když jenom v krátkosti nastíním děj těch, co u nás přeložené vyšly (a které mám letos konečně všechny doma, muhehe), myslím, že bude celkem jasné, co tím mám na mysli: Paprika , o které jsem se už jednou rozepisovala a kterou by anime nadšenci mohli znát minimálně jako neméně skvělý film Satoshiho Kona, řeší zajímavou a poněkud kontroverzní my...

To se takhle dva zcela odlišní sourozenci toulají tak trochu děsivým lesem, kde potkávají jeho pozoruhodné obyvatele a zažívají samé poněkud zvláštní věci ... a nejedná se o Gravity Falls, ačkoliv co do atmosféry, Over the Garden Wall je mnohem, MNOHEM víc creepy (myslím, že sledovat ho na podzim by taky mělo zcela jiný efekt). A taky o dost větší psycho, ale to si uvědomíte až v závěru, protože toto, toto som skutečně nečekal (za mých špuntěcích let Cartoon Network takhle mindfuckové nebylo :'D). Jedná se o skutečně dost kraťoučkou minisérii, kterou v našich luzích a hájích nejspíš moc lidí nezná, což je docela škoda, protože se jedná o záležitost, která i na takhle krátké ploše zanechá hodně velký dojem. A pokud máte v oblibě animáky, které byste v první řadě dětem nepouštěli, protože by neměly šanci pochopit, o co v nich skutečně jde, Over the Garden Wall je tu pro vás. A taky se můžete celých 110 minut kochat hlasem Elijaha Wooda. >;3

Slyšte příběh o tom, jak se dvě seriózní dospělé osoby vydaly navštívit největší hračkářství široko daleko a snažily se při tom nevypadat jako pe-pe-pe-pe-pedofilové.

I když pro mě Gravity Falls nadále zůstává číslem jedna, tak tady Hvězduše (nemůžu si pomoct, ale tenhle překlad je prostě geniální :3) je další bezva záležitostí, ke které mě dovedl Disney Channel (takže alespoň k něčemu je ta trošičku pofidérní stanice dobrá). Protože prostě kouzelná princezna z jiné dimenze, která je těžce badass, trošičku nešikovná a moc se jako princezna nechová (na Zem ji poslali poté, co omylem podpálila vlastní zámek, to hovoří za vše), disponuje ubercool kouzelnou hůlkou, za kterou by se nemusela stydět leckterá mahou shoujo a kterou se jí snaží ukrást partička tak trochu looserských příšer ... a už jsem se zmínila, že je tam lítající jednorožčí hlava, která je zároveň princezna? No, prostě je to zase něco, co spadá pod mou krevní skupinu a jeden z minima klenotů, které se ještě u Disneyho dají najít. :'3