Můj japonský knižní oblíbenec, který není Haruki Murakami

Když se totiž u nás řekne japonský spisovatel, mám pocit, že snad každému se vybaví právě pan Murakami, ale o tom tenhle článek nebude (protože, a to přiznávám bez mučení, jsem od něj nikdy nic nepřečetla, všechen ten humbuk kolem mě opět dokonale odradil). Ten, o kom tady chci psát, v našich luzích a hájích tak známý není, a podle mě to je celkem škoda. O koho se tedy jedná? O pána jménem Yasutaka Tsutsui.

Styl pana Tsutsuie bych ze všeho nejvíc přirovnala ke stylu mého dalšího dost velkého oblíbence žánru postmoderny, Kurta Vonneguta - jeho romány jsou prostě krásně surrealistické, absurdní a parodické reakce na negativní společenské jevy. Když jenom v krátkosti nastíním děj těch, co u nás přeložené vyšly (a které mám letos konečně všechny doma, muhehe), myslím, že bude celkem jasné, co tím mám na mysli:

Paprika, o které jsem se už jednou rozepisovala a kterou by anime nadšenci mohli znát minimálně jako neméně skvělý film Satoshiho Kona, řeší zajímavou a poněkud kontroverzní myšlenku možnosti léčby léčby psychóz a duševních chorob prostřednictvím vstupování do snů a analyzováním podvědomí, ale také jejího zneužití (a upřímně, ona myšlenka možnosti úmyslného přenosu psychické choroby, například schizofrenie, na zdravého jedince a kompletní zničení jeho osobnosti, je děsivá docela dost).

Peklo je takovým droboučkým kaleidoskopem různých příběhů více či méně počestných japonských občanů, kteří se nakonec sejdou přesně tam, kde by se podle názvu dalo očekávat.

No a Konec stříbrného věku, to jsou vlastně takové japonské důchodcovské Hunger Games, ve kterých se vláda rozhodla řešit stále rostoucí počet lidí v důchodovém věku tak, že se babičky a dědečkové, kterým již bylo sedmdesát, mají povraždit navzájem.

The Girl Who Leapt Through Time, která u nás v překladu zatím nevyšla, jsem si pořídila v anglickém překladu. Pokud jste viděli stejnojmenný anime celovečerák (v originále Toki wo Kakeru Shoujo), tak je vám zřejmě jasné, že se jedná o jeho předlohu a tedy o stejný wibbly-wobbly timey-wimey stuff po japonsku. Jen je to tedy o dost kratší a prostší elementů, bez kterých by se správné anime neobešlo, takže rozhodně nečekejte takovou akci nebo romantiku, jakou vám dal film. Základní myšlenka cestování tedy zůstává stejná, ale knižní předloha mi přišla taková nemastnější neslanější. Ovšem, knížka má ještě druhou část nazvanou The Stuff That Nightmares Are Made Of, která mi osobně přišla o dost zajímavější než první. Na kratší ploše tady Tsutsui rozehrává svou starou dobrou psychologii týkající se podvědomí, strachu, jeho původu, projekci a vytěsnění.