Inuyashiki

Ichirou Inuyashiki je takový prototyp patetického životního lúzra - ve svých 58 letech vypadá jako stařec nad hrobem, ať udělá cokoliv a snaží se sebevíc, nikdo k němu nemá respekt (snad jedině kromě opuštěného psa, kterého vezme k sobě) a okázale ho ignoruje i jeho vlastní rodina. A aby toho nebylo málo, jednoho krásného dne mu lékař sdělí, že má rakovinu v terminálním stádiu a zbývá mu jen málo času. Když si zoufalý Ichirou myslí, že už nemůže být hůř a doslova rezignuje na všechny a na všechno, v parku, kde zrovna venčí svou jedinou spřízněnou duši na tomto světě, přesně do místa, kde stojí, udeří oslepující blesk. Když se však Ichirou po chvíli probere, zjistí, že nejen že na sobě nemá ani škrábnutí, něco se na něm změnilo. Ukáže se, že nejen, že jeho rakovina je pryč, ono je pryč vlastně úplně všechno. Ichirou už totiž tak trochu není člověk, ale stroj, s neuvěřitelnými schopnostmi. Po prvnotním šoku si však uvědomuje, že to, co se mu stalo, je asi tou nejlepší věcí v životě - teď totiž poprvé v životě může být potřebný, prospěšný a pomáhat lidem, konečně získat respekt ostatních, jako hrdina. Ovšem, je tu jeden malý háček. V okamžik, kdy onen blesk udeřil do země, nebyl Ichirou jediný, kdo se na tom místě nacházel a jediný, kdo prošel proměnou. Středoškolák Hiro Shishigami si ovšem vybral trochu jiný způsob, jak se přesvědčit, že je uvnitř stále ještě člověk ...

Na rovinu říkám, tohle je fakt bomba. Bomba, bomba a ještě jednou bomba. Roboděda mě prostě zaujal od prvního dílu, už jenom proto, že málokteré anime má jako hlavního protagonistu právě dědu (i když děda není, prostě tak jenom vypadá). Jednak je to pěkně nakreslené a ještě úžasněji zanimované (tak, robotické vychytávky a třeba jenom schopnost létat si o to vysloveně říkají, však), jednak to opět přináší myšlenku, co že to vlastně z člověka dělá člověka, a jednak ten character development. U prvních dílů jsem se jen ptala sama sebe, co že je s tím chlapcem tak strašně moc špatně (osobně mi přijde, že se ohledně chápání významu a obsahu dobra a zla zasekl na úrovni dítěte), ale postupem času jsem s Hirem dokázala čím dál víc cítit, a upřímně, i když udělal, co udělal, pořád je to svým způsobem fakt chudák a nakonec mi ho bylo fakt líto. :'( Prostě ... pořád je s tím chlapcem něco strašně moc špatně, ale alespoň k něčemu měl důvod. Trochu. BANG. A taky opening, opening je lahůdka jak po stránce vizuální, tak hudební, poslouchám ho i jen tak mimo a i když pořád přemýšlím, jakou skupinu mi tak hrozně připomíná, nemůžu se ho nabažit.