Čtení o hrách zábavné i z pohledu nehráče

Je to trošičku paradox, vzhledem k tomu, že jediné hry, které jsem na počítači jakože fakt pravidelně a s nadšením hrála, byly (kromě piškvorků a lodí a ponorek, to se snad ani nemůže počítat) starý dobrý rozpixelovaný Doom (ty názvy jednotlivých levelů a úplný ending mě pořád nutí k úsměvu) a The Sims 2 (jednička mě s tím minimem možností úprav tolik nebavila, ale dvojka, jó, tam už jsem si mohla udělat sebe a spoustu dalších reálných lidí a jet stylem každý s každým :D), že právě o těch dnes už retro počítačových hrách, arkádách, ale všech těch MMORPG a hrách obecně celkem ráda čtu.

A tady jsou tituly, o které bych se s vámi chtěla podělit. 👾🎮

(Radujte se, Saku má konečně námět na nějaký solidnější článek)

Tak jdeme na to:

×××

Erebos (Ursula Poznanski)

Jednoduché - na jedné londýnské škole začnou mezi studenty kolovat tajemné balíčky, no a jednoho dne se jeden z těch balíčků dostane i k hlavnímu hrdinovi. Balíček obsahuje DVD s počítačovou hrou, která mě osobně stylem i principem připomínala World of Warcraft (se kterým jsem taky jednou měla tu čest, při jedné z večerních seancí s Kyoko): fantasy svět, ve kterém si vytvoříte svou postavu jako příslušníka jedné z nabízených ras, s čímž se také spojují určité schopnosti a dovednosti, plníte úkoly, sbíráte itemy, vylepšujete si svou úroveň, a tak. Hra je to strašně super, napínavá a navíc neuvěřitelně inteligentní. Jenže, je tajemná jako hrad v Karpatech a kdo by snad chtěl porušit její pravidla a třeba o ní i mluvit, toho čeká trest. Na druhou stranu je schopna až záhadným způsobem, pokud děláte všechno, jak máte, vám splnit i vaše nejtajnější přání. Zdá se totiž, že tahle hra o vás tak nějak ví úplně všechno. A z úkolů ve hře se postupně začínají stávat také úkoly v realitě ... což, přiznejme si, začíná být už víc než znepokojivé. O co tedy hře vlastně jde a dá se to vůbec nějak zastavit?

Erebos byl mou vůbec první knížkou s herní tematikou, kterou jsem ulovila za pár korun v Levných knihách po úspěšné společenkovědní bakalářské státnici. A i když jsem si byla vědoma toho, že jsem skutečně nikdy žádný pařan nebyla, byla jsem z ní nadšená. Ona totiž Ursula Poznanski ve svých knihách umí fakt skvěle budovat atmosféru, kdy fakt nevíte, co na vás bude čekat, ale nedokážete se odtrhnout a musíte číst dál. Vtáhlo mě to víc, než jsem čekala, a rozhodně nelituji její koupě.

×××

Ready Player One (Ernest Cline)

Nacházíme se v ne až tak vzdálené budoucnosti, kdy to s naší každodenní realitou vypadá ještě bídněji než teď, a proto lidé doslova utíkají do systému OASIS fungujícím na principu virtuální reality, kde můžete doslova všechno, o čem byste si v reálném životě mohli leda nechat zdát - není tedy nezvyklé, že váš virtuální život je nesrovnatelně bohatší než ten skutečný, spíš naopak. A přesně někde v tomto systému jeho poměrně výstřední autor charakteristický svou posedlostí starými počítačovými hrami, arkádovkami a popkulturou obecně, před svou smrtí ukryl velikonoční vejce a s ním i celé své dědictví, které má ale sakra velký počet nul - jediné, co musíte udělat, je s pomocí nápověd najít a získat tři klíče, odemknout tři brány a dostat se k pokladu. A když se po letech marných pokusů desítek lidí našemu hlavnímu hrdinovi povede rozluštit první nápovědu a získat první klíč, začne teprve pořádná mela ... někteří lidé se totiž při honbě za velikonočním vejcem nebojí jít přes mrtvoly, natož podvádět.

Ready Player One jsem si pro změnu z Levných knih nechala v prvním vydání se sympatičtější obálkou (jednak měla příjemnější barvy a jednak víc připomínala Space Invaders) nenávratně vyprodat, tak jsem bohužel musela sáhnout už po tomhle ... na druhou stranu, je to alespoň hardback, takže víc vydrží, když už nic. Nechala jsem si ji nadělit k loňským narozeninám a během asi dvou dní jsem ji měla přečtenou, protože mě to bavilo tak, že jsem se nedokázala odtrhnout. Říkejte si co chcete, ale na Ernestu Clineovi je prostě vidět, že je to zažraný geek každým coulem, protože s tolika (mě známými) popkulturními odkazy a atmosférou osmdesátých let v jedné jediné knížce jsem se ještě nesetkala. A byla jsem nadšená, nadšená a ještě jednou nadšená. Když se tam totiž objevuje tolik věcí, které znáte a třeba máte sami rádi, nemůžete dělat nic jiného než se u čtení co chvíli neušklíbat. Navrch jsem strašně zvědavá na filmovou adaptaci, které bychom se měli v blízké době konečně dočkat.

×××

Armada (Ernest Cline)

Co kdybyste jednoho dne za oknem vaší školní třídy zahlédli mimozemskou loď, která vypadá úplně stejně jako jedna z těch, které prakticky co večer likvidujete ve vaší oblíbené hře? Co kdyby se vám během jednoho jediného dne totálně převrátil váš do té doby poměrně nudný a monotónní život a vy zjistili, že vaše oblíbená hra není jen tak obyčejná hra, nýbrž dobře maskovaný bojový simulátor potichounku polehounku připravující obyvatelstvo na invazi vetřelců? A co když prakticky veškerá sci-fi tvorba někdy od sedmdesátých let byla vlastně přesně cílenou podprahovou propagandou? Protože ona ta invaze je ale sakra skutečná a trvá už pár desítek let. A vy máte nyní možnost bránit naši matičku Zemi proti skutečným emzákům ve skutečných dronech a stát se skutečným hrdinou. Jenže ani tohle ještě nejsou všechny díly skládanky ...

Když mi k svátku Dobrovský nadělil 15% slevy, neváhala jsem a vydala jsem se ji uplatnit, protože co si budeme namlouvat, knížek není nikdy dost. Původně jsem šla pro něco úplně jiného, což se mi ale v policích nepodařilo najít ... a pak mi zrak zajel na pár výtisků Ready Player One, za kterými se těsnaly dva výtisky od stejného autora v obdobném stylu, o jejichž existenci jsem do té doby neměla ani tušení. Ovšem po zběžném pročtení anotace jsem měla jasno a Armada odcházela se mnou. Na rozdíl od Ready Player One se jedná o skutečně čistokrevné sci-fi odehrávající se v současnosti, kde se to různými mechami jen hemží, ale i tak se nám dostane té mnou očekávané porce na starší popkulturu, za což jsem byla víc než vděčná. Kdybych to měla srovnat, tak Ready Player One se mi pořád líbilo o něco víc, ale i tak koupě rozhodně nelituji. Když vám ke čtení prakticky celou dobu v hlavě hraje v knize zmiňovaný soundtrack sestávající se převážně i z vašich oblíbených písniček, nemá to absolutně chybu. ;)

×××

Warcross (Marie Lu)

Svět, ve kterém mladý japonský génius přišel se zcela novým principem virtuální reality, u které váš mozek jen těžko dokáže rozlišit, co je ještě opravdu skutečné a co ne. Vylepšené reality, která se dokonale prolíná se skutečnou realitou, jejíž součástí je Warcross - hra, která se doslova stala způsobem života a ve které se každoročně pořádají celosvětové turnaje, na kterých si, pokud jste hráčem světové úrovně, můžete přijít na slušný balík. Nebo, když se nebojíte hrát ne úplně podle pravidel. A je to právě finanční nouze, která z jedné neznámé americké hackerky, které se do takového zápasu povedlo nabourat, doslova přes noc udělá celebritu. A co víc, sám tvůrce Warcrossu jí v Tokyu udělá nabídku, která se neodmítá - zdá se, že někdo se snaží svět Warcrossu sabotovat, a je právě na ní, aby druhého hackera nenápadně vypátrala a odhalila. Proč by ale vůbec někdo chtěl tak krásný svět, jakým je Warcross, zničit? A co když tím důvodem ve skutečnosti je něco úplně jiného?

Co si budeme namlouvat, na Warcrossu člověka ihned zaujmou hned dvě věci - jednak ten boží přebal, který mi tak strašně moc připomíná kus bismutu (ano, to je ten boží duhově zbarvený kov s terasovitou strukturou), a jednak, jak moc anotací připomíná Ready Player One ... a přitom se od něj liší. Samozřejmě, Warcross logicky není OASIS - ve Warcrossu si nejedete každý na svém písečku, nýbrž v týmech s několika různými rolemi. Ale především, máme tu ženskou hlavní hrdinku - potetovanou ženskou hlavní hrdinku s obarvenými duhovými vlasy, která se nechová jako krůta. A taky tu máme Tokyo, už tak dost moderní, futuristické a neonové, ovšem ve vylepšené realitě ještě o poznání modernější, futurističtější a neonovější, a ta atmosféra na vás ze řádků skutečně dýchne. Celkově má knížka pěkný spád a odsýpá tak, že se od ní budete jen těžko odtrhávat - pohltí vás a nenechá vás ani na chvilku vydechnout. :>

×××

Wildcard (Marie Lu)

Jelikož se jedná o pokračování Warcrossu, odpustím si tentokrát ten úvodní odstavec, protože premisa zůstává stejná a předpokládám, že o spoilery by stejně nikdo nestál. I zde dostanete porci modernějšího, futurictičtějšího a neonovějšího Tokya a NeuroLink se svou vylepšenou realitou. Ovšem, jak už napovídá sám přebal, dostanete ji v poměrně dost temnějším duchu (tak trošku Darkcross, a ne jenom kvůli větší roli Temného světa) a navrch s velkou porcí (za mě poměrně děsivé, ale děsivě fascinující) myšlenky týkající se možnosti převedení lidské mysli do elektronické podoby. A jestli jsem se u Warcrossu zmiňovala, že nikde nevázne, odsýpá a bude se vám od něj těžko odtrhávat, tak u Wildcard to platí dvojnásob, horko těžko jsem se musela držet, abych ji nezhltla během jednoho dne. I když jsem ještě před vydáním měla trochu strach, aby se dobře rozjetá věc nezvrhla nějakým divným směrem (což bohužel nebývá nic až tak výjimečného), nestalo se a já jsem nadšena ... tohle totiž prostě nemělo chybu. *-*

×××

A co vy, máte s některou z těchto knížek zkušenosti?

Povídejte, přehánějte! :)