Ayakashi: Japanese Classic Horror

Jedna země, jedno období, tři příběhy. První, Yotsuya Kaidan, je příběhem Oiwy, ženy, které se nalinkovaný život zhroutil pod rukama jako domeček z karet a kterou v závěru zradil a opustil i vlastní manžel, autora, který její tragický příběh zaznamenal pro divadlo kabuki, a kletby nešťastné bloudící duše toužící po pomstě, která, jak se zdá, trvá až dodnes. Druhý, Tenshu Monogatari, je příběhem vzplanutí dvou duší, které osud svedl dohromady, zapovězené lásky mladého sokolníka a osamělé princezny z rodu Zapomenutých bohů, bytostí, které jsou víc bohy než démony a které se živí lidmi, proto, aby přežily a zachovaly si svou sílu a schopnosti. Třetí, Bakeneko, je pak příběhem jisté rodiny, která se z nějakého důvodu stala terčem krvavé msty hrozivého kočičího démona, a tak trochu netypického Mastičkáře, který by se onoho monstra mohl zbavit - ovšem, všechno se děje z nějakého důvodu, a proto je nejdřív nutné zjistit kromě toho, s kým mají tu čest, především důvod, který zplodil takovou nenávist, a také pravdu skrytou v lidském srdci ... která ale může být úplně jiná, než jakou se zdála. Tři zdánlivě odlišné příběhy, které ale přesto mají něco společného. Nejen místo, dobu, výskyt nadpřirozených bytostí, hororové ladění a hořkosladkou atmosféru, ale především skutečnost, že ta největší monstra, která kráčí po tomto světě, velmi často bývají právě lidé.

Ayakashi: Japanese Classic Horror je jedním z mála anime odehrávajících se ve feudálním Japonsku, ke kterým jsem si našla cestu, a často jsem si u něj vzpomněla na i samotným názvem podobné Ayakashi Ayashi. V té změti vlasů v barvách duhy, očí přes půl hlavy, do kterých by se vešly celé galaxie a podobně, je to zase trochu změna, jak stylově, tak tematicky. Ayakashi je zvláštní, už jenom tím, že to vlastně není celistvé anime, ale kolekce příběhů, ze kterých se mi osobně nejvíc líbil asi poslední, tedy Bakeneko, a to fakt nejen kvůli Mastičkáři (který je ale stejně děsně kůl, co si budeme povídat), ale především kvůli jeho konečnému morálnímu vyznění, které už jsem zmiňovala výše, že lidé zkrátka umí být neuvěřitelní šmejdi a nezaslouží si, aby pro ně kdokoliv hnul prstem. Jsem si téměř jistá, že Ayakashi nesedne každému. Přesto si ale myslím, že se jedná o záležitost, kterou stojí za to vidět. A i když bych to nikdy nečekala, že by bylo možné k anime z feudálního období, v jehož stylu se nese i celá vizuální podoba openingu, přihodit rap, ale hele, ono to tady kupodivu vážně funguje.