Tokyo Ghoul

Ken Kaneki je takový nemastný neslaný vysokoškolák, kterému, vzhledem k tomu, že ani jeden z jeho rodičů už nežije, na světě zbyl jenom nejlepší kamarád Hideyoshi, zkráceně Hide. Ken velmi rád čte a jeho život v Tokyu by byl asi stejně nezáživný i nadále, kdyby se nezamiloval do dívky jménem Rize Kamishiro, která dokonce sdílí jeho zájem v knihách, především co se týče jednoho konkrétního autora, a nepodařilo by se mu domluvit si s ní rande. Jako správný gentleman samozřejmě po schůzce doprovodí dámu domů, aby se jí někde něco nestalo ... a tehdy se to všechno trochu pokazí, vzhledem k tomu, že se v jedné temné uličce Rize pokusí dát si Kena jako zákusek. Ještě jsem se totiž nezmínila, že lidé se nenachází na vrcholu potravního řetězce. Existují bytosti zvané ghúlové, na první pohled neodlišitelní od lidí, dokud se jim nezmění barva očí (bělmo zčerná, duhovka zrudne) nebo se nerozhodnou použít své kagune (což je de facto něco podobného Vectorům, které mají Dicloniové v Elfen Lied, orgán vyrůstající z jejich těla, který prakticky slouží jako zbraň k získání potravy). A jedinou potravou, kterou se ghúlové mohou živit, jsou lidé (a taky káva, kafe zkonzumují stejně tolik asi jako běžní smrtelníci). Ale zpátky k našemu párečku. Rize se lov téměř podaří, jenže souhrou náhod ji rozmačká uvolněný ocelový nosník, který se na ni zřítí. Oba dva jsou převezeni do nemocnice a jelikož má Ken, i když rozervaný a na pokraji smrti, přeci jenom větší šanci na přežití, rozhodne se mu doktor na vlastní zodpovědnost transplantovat Riziny orgány. A voilá, ani to netrvá tak dlouho a Ken je v pořádku. Postupně si ale uvědomuje, že mu normální jídlo chutná odporně a když o sebe zlomí kudlu, je načase připustit si, že to všechno nebyl jenom sen - Riziny orgány se v Kenově těle ujaly víc než dobře a z Kena je teď ghúl, tedy, z části, což se projevuje i na tom, že se mu mění jen jedno oko. Ghúlovská část se začíná dost vehementně dožadovat lidského masa, ovšem Ken, který chce i nadále zůstat člověkem, si v tomhle morálním konfliktu, do kterého je náhle vržen, vybírá cestu hladovění ... ale jak dlouho se dá takový hlad, v podstatě ten nejnižší a nejzákladnější pud, vydržet? Naštěstí se Ken včas dostává do společnosti ghúlů z kavárny Anteiku, kteří se snaží pomáhat těm, kteří se nevyžívají v zabíjení lidí, ale přesto potřebují něco jíst. Ken tedy získává pohled na celou věc i z druhé strany a jako někdo, kdo pořádně nepatří ani na jednu stranu barikády, si uvědomuje, že nic není jenom černé nebo bílé. Jsou špatní ghúlové, stejně jako jsou špatní lidé (aneb na scéně se objevují i zvláštní vyšetřovatelé, takzvané holubice - lidé se stále přítomnými ručními kufry, ve kterých ukrývají Quinqe, jediné zbraně, které můžou ghúly zlikvidovat) ... ale nejsou špatní všichni. Ale ke smíření nebo kompromisu mezi oběma tábory asi jen tak nedojde.

Mám pocit, že většina lidí, co četla mangu, nad tím prská jako naštvaný křeček. Já mangu nečetla (těch, které jsem přečetla, zas tolik není, až tak jsem k tomu nepřilnula) a proto říkám YAY! Mě se to líbilo, upřímně se mi to vážně moc líbilo, i když mi často pila krev ta pitomá cenzura. Sice bych Kenovi dost často jednu flákla, ale tenhle přístup mám u většiny pánských anime protagonistů, takže to není nic proti ničemu. Námět týkající se toho boje mezi lidskou a ghúlí částí mi trošičku připomněl Claymore, jenže tam si dámy to, že v sobě chtějí mít část Yomy, samy z vlastní vůle vybíraly. Celkově jsem si v tom našla i prvky ze Shiki (to ty oči, ty naprosto boží oči ... však vy víte, že pro černé oči mám tak trochu větší slabost) nebo Deadman Wonderland a nemám s tím problém, vzhledem k tomu, že oba zmiňované kousky mám ráda. Osobně se mi líbila i kresba a grafika, opravdu mocně se mi líbil design některých typů kagune, i když uznávám, že ty psycho rysy u některých postav nakonec byly na můj vkus až moc psycho. :'D Co se mi líbilo opravdu hrozně moc, byla hudba. Ani opening a ending jsem neměla tendence přeskakovat a to se mi stává u minima anime. Teď jsem ale opravdu velmi zvědavá na druhou řadu, protože doufám, že teď bude mít Ken konečně alespoň nějakou šťávu. >:3

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Knížky s nádechem asijských kultur

Přineste hřebíky, už je tady zas