Blood-C

Saya Kisaragi je těžce bezelstná (až to někdy bolí), poněkud nešikovná a milá dívka, která spolu s otcem, kterému je až bezmezně oddaná a se kterým se stará o svatyni, kde funguje také jako kněžka, žije v malém městečku Ukishima, kde je prakticky jediným útěkem z každodenní nudy návštěva kavárny, která patří velmi milému a přívětivému chlapíkovi, který je kamarádem Sayina otce a který také Sayu zásobuje nejen sladkostmi, ale prakticky veškerým jídlem. Sayin denní stereotypní život tedy vypadá asi tak, že ráno vstane, rozloučí se a odchází, přitom se nasnídá v kavárně, cestou do školy si začne zpívat jednu ze svých vážně otravných písniček o svém děsně záživném životě, do školy tradičně dorazí buď jen tak tak nebo pozdě, protože si cestou ze své vrozené obětavosti hrála na Armádu spásy nebo jednoduše potkala nějaké to roztomilé zvířátko. Odbyde si školu a odchází domů, aby pomohla otci. Jenže tohle je denní rutina, se setměním se věci většinou otáčí. Jsou tu totiž bytosti zvané Staří, povětšinou v podobě nelidských stvůr, jejichž jídelníček od pradávna tvoří lidé. Když se tedy nějaký Starý objeví, z nešikovné Sayi se stává fyzicky daleko silnější a odolnější lovkyně, která plní svou povinnost kněžky - pomocí svého meče Goshintou jako jediná může Staré zlikvidovat, aby ochránila ostatní. Ale ani přes její sílu to není boj jednoduchý a neobejde se bez zranění, která se však velmi rychle hojí. Jak ale plyne čas, útoků Starých začíná přibývat, objevují se už nejen v noci, ale i za bílého dne a v obydlených oblastech, někteří dokonce na Sayu i mluví a říkají věci, kterým nerozumí. Samotná Saya pak začíná trpět čím dál silnějšími bolestmi hlavy, podivnými sny a výpadky paměti. Po sérii krvavých incidentů se zdá, že ve svém úkolu ochránit ostatní žalostně a velmi bolestivě selhává. Ale také si začíná uvědomovat, že něco není úplně v pořádku. Proč si například vůbec nepamatuje na svou matku nebo na dětství? Co způsobuje ty podivné sny a výpadky paměti? Proč jí Staří říkají takové divné věci? A je vůbec Saya tím, za koho se má? Ne všechno je takové, jaké se na první pohled zdá.

Na tohle anime už jsem četla tolik negativněji laděných recenzí, že jsem se nakonec musela přesvědčit sama, jestli je to vážně tak tragické (protože třeba u Corpse Party: Tortured Souls tomu bylo podobně a nakonec to za mě tak hrozné nebylo). A musím říct, že první dvě třetiny jsem se opravdu musela držet, abych to před tím finále nevypla, a taky, abych Sayu neprofackovala, protože ona byla většinu času vážně tupá jak cihla. Po finále, které mě jen tak mimochodem posadilo na zadek (viděla jsem Blood+ a mám ho velmi ráda, takže jsem čekala zradu, ale že bude až takhle hnusná, to jsem opravdu neočekávala), už je mi jasné, že ten nudný vytáčející každodenní stereotyp je tam zcela úmyslně, jednak z něj vysloveně křičí ta umělost a nereálnost, a jednak je tam pro velmi zdařilé odvedení pozornosti (jó, tak přece jenom se ty interpretace postmoderních děl někde projevily a uplatnily ;). Nechci Blood-C srovnávat s Blood+, ke kterému mám velmi silný citový vztah, Blood+ by z toho vždycky vyšlo jako vítěz (nevím, no, ale Staří mi oproti Chiropteranům přišli jako Pokémoni více inspirovaní japonským folklórem), i když ne v tom ohledu, který by se týkal prolité krve, v těch hektolitrech Blood-C jasně vítězí (což mi připomíná, jako jedna z mála věcí mě opravdu silně štvala ta cenzura ... jinde se můžou ukusovat hlavy za plného světla a tady ne? Oh, c'mon, vždyť to má být horor!) I tak ale nemůžu říct, že by mi Blood-C přišlo jako nějak špatné anime (ještě se chystám na film, Blood-C - The Last Dark, který by měl vysvětlit ještě víc věcí, ale i tak myslím, že názor nezměním), vizuálně je opravdu krásné, moc se mi líbil design postav a stejně tak ani hudba nebyla špatná. A jak říkám, podle mě v něm všechno posloužilo nějakému účelu. Pokud na něj pořád prskáte jenom špínu a nic jiného, je možné, že jste to prostě jenom nepochopili. ;)