Corpse Party: Tortured Souls

Prosíme tě, Sachiko.

Jednoho deštivého večera po kulturním festivalu se partička studentů akademie Kisaragi, Naomi, Seiko, Ayumi, Satoshi, Mayu, Yoshiki a Sakutaro, rozhodne zdržet ve škole, a to hlavně proto, aby strávili posledních pár chvil s Mayu, která další den přestupuje na jinou školu. Vzhledem k počasí a celkové atmosféře tráví poslední společný čas hlavně tím, že si vyprávějí strašidelné historky kolující o základní škole Tenjin, která stávala na stejném místě, jako teď Kisaragi a která je údajně prokletá. Jak se ale přiblíží čas odchodu, Ayumi, která se zajímá o všemožné okultní věci, přijde s nápadem, aby všichni přítomní, včetně mladé učitelky Yui a Satoshiho malé sestřičky Yuky, zpečetili své přátelství rituálem, který vyčetla na své oblíbené internetové stránce (aneb bezmezně věřme internetu), takzvaným kouzlem Sachiko, díky kterému zůstanou přáteli už navždy. Když se po dokončení začne třída otřásat jako při dost silném zemětřesení a všichni se propadnou dírou v podlaze, je jasné, že se něco hodně, ale opravdu hodně nepovedlo. Naši milí kamarádi a kamarádky, rozdělení do menších skupin, postupně začínají přicházet k sobě, aby zjistili, že se ocitli v polorozpadlé školní budově, ze které se nejde dostat ven. V budově, kterou se rozléhá dětský smích, ze kterého mrazí a kde, jak už po chvíli s nepopsatelnou hrůzou zjišťují, se prakticky na každém rohu povalují lidská těla, převážně dalších studentů z jiných škol, v různých stádiích rozkladu, jejich části nebo případně už jen to, co z nich zbylo - stručně řečeno, naši hrdinové by směle mohli jít s košíčkem na končetiny a nasbírali by vrchovatý. Jak vidno, na děsivých příbězích o prokletém Tenjinu, kde měly být uneseny a hodně brutálně zavražděny čtyři nevinné děti, asi vážně něco bude ... i když všechny věci nejsou takové, jakými se na první pohled zdají. To, co na ně při hledání cesty ven čeká, bude nejhorší noční můrou jejich dosavadních životů. Škola má v rukávě svá vlastní brutální esa a zvraty, které je v lepším případě připraví jenom o rozum, v tom horším i o holý život ... i když by se o tom, co je v tomhle případě lepší nebo horší, dalo silně polemizovat. Bude jen na nich, jestli všechen ten psychický nápor zvládnou. Už slyšíte cvakání nůžek?

Když jsem po několika hodinách (a vlastně i dnech) strávených s PewDieho gameplayem Corpse Party, byla jsem zvědavá, jak to anime, které podle této hry vzniklo a které je ještě tak kraťoučké, že ho tvoří jenom čtyři epizody plus jedna půlepizoda, která předchází hlavnímu ději, vlastně vypadá. A kam se tedy s prominutím sere Elfen Lied, protože tolik krve, vnitřností a dalšího fujtajblu v pouhých čtyřech dílech jsem opravdu ještě neviděla. Tohle anime je vážně hodně velký a hodně krvavý brutus. Stylově bych ho přirovnala k Another, taky je to taková psychologická vyvražďovačka plná zvratů, kdy prakticky všem začíná po čase hrabat, a upřímně mě celkem mrzí, že je tak krátké, protože pokud člověk nehrál hru nebo aspoň neviděl nějaký ten gameplay (což je prakticky skoro to samé, aspoň pro mě), ta psychologická rovina mu musí připadat hrozně plochá, protože postavy tady nedostaly prakticky žádný prostor k tomu, aby se nějak významněji ukázaly jejich osobnosti nebo vztahy mezi sebou a člověk tak nemá šanci pochopit, proč jednají zrovna tak, jak jednají, což je podle mého názoru opravdu škoda, ve hře je to rozvedené mnohem více. Hrozně se mi líbila kresba prostředí, oproti kterému ale postavy vypadaly poněkud odfláknutě (dost mi tam třeba chybělo aspoň trochu větší stínování), hrozně se mi líbil také opening a stejně nadšená jsem byla z toho, že byl použitý stejný soundtrack jako u hry. Co mě naopak vysloveně štvalo a vytáčelo do ruda byly všechny ty naprosto zbytečné primárně fanservisové panty shoty. Další věcí, která je pro mě částečně plusem a částečně mínusem, je to, že jsem byla přesvědčená o tom, že po shlédnutí gameplaye vím, jak to všechno dopadne, kdo přežije a tak. Ukázalo se, že jsem se docela šeredně mýlila. :'D U pár konkrétních případů jsem byla vysloveně vytočená a nadávala jsem jak dlaždič (beru to jenom v případě, že by to byly herní bad endy, jinak prostě nope), v závěru jsem jenom beze slova tupě zírala na monitor, takže asi tak. Pro mě osobně je to zajímavý počin se zajímavým příběhem, který si ale v té anime verzi vážně zasloužil rozvést na trochu víc epizod.