Sakuřino doupě

Nevím, jak stará ještě budu muset být, než si konečně uvědomím, že když mám pocit, že nesnáším celý svět (nebo že celý svět nesnáší mě), obvykle to znamená brzký nástup měsíčních dní nervozity a hysterie ... a když se k tomu ještě přidá parádní viróza, je vymalováno. :')

Díky tomu, že celý svůj dosavadní život prožil bez ztráty věnečku, se v den svých třicátých narozenin samotářský Kiyoshi Adachi stal čarodějem - najednou dokáže číst myšlenky ostatních lidí. Má to však jeden háček - musí se jich při tom dotýkat. A pokud například ráno dojíždíte do práce v metru v dopravní špičce, kde si připadáte jak sardinka v konzervě namačkaná mezi ostatní cizí sardinky, není to úplně něco, o co by člověk stál. Adachi je ze své nově nabyté schopnosti oprávněně rozpačitý, ale až do chvíle, kdy si náhodou vyslechne myšlenky svého kolegy Yuuichiho Kurosawy. Kurosawa je naprostý opak Adachiho, pohledný, charizmatický, spolehlivý, prostě hvězda pracovního kolektivu, kterou každý opěvuje až do nebes a kterou uhání snad každá příslušnice ženského pohlaví. Ovšem Kurosawa má obrovský crush na někoho na svém pracovišti - a tím někým není nikdo jiný než Adachi, který o tom ví jen díky své schopnosti a tuto skutečnost se tedy snaží zdvořile, i když trochu zděšeně, ignorovat. Ov...

Mean Girls, level Jižní Korea - to byla má první myšlenka, když jsem na to začala koukat (ovšem na Ha Rin je i Regina George krátká). No a nakonec došlo až na to, že jsem se fakt každý týden těšila na nové dvě epizody (včetně skvělého openingu ), napnutá jak guma u trenek, kam až to děvčata hodlají hnát (on tam totiž úplně normální a úplně bez viny není snad vůbec nikdo, ty odstíny šedi mě hodně baví). Tenhle seriál navíc přináší jednu z morálního hlediska docela znepokojivou myšlenku - pokud jsou školy skutečně takovými miniaturními verzemi společnosti, která je (i když se občas snažíme tvářit, že ne) do té pyramidy skutečně rozdělená a pokud se děti mají připravit na fungování v této společnosti, je třeba šikanu vycházející právě z této hierarchie potírat, nebo ji naopak podporovat? A jak může být takhle vyspělá země ve věcech týkajících se školství tak moc příšerná? :'D

Bezdětní manželé Osamu a Youko Sonoyama by nejradši adoptovali všechny děti, které se v domově Soramame nacházejí. Což o to, zámožní jsou a prázdného místa doma mají stejně jako místa v srdci, jenže už nejsou nejmladší, a proto se musí rozhodnout pro jedno jediné. A i když to není jednoduché rozhodování, nakonec je doslova uchvátí třináctiletý Hitori, a to jak svým téměř nadpozemsky krásným zjevem, tak i svou něžnou duší a laskavou povahou. O dva měsíce později se tedy Hitori vydává do svého nového láskyplného domova. Je tu ovšem jedna věc, kterou Sonoyamovi netuší - až přespříliš skromný a zdvořilý Hitori je ve skutečnosti pečlivě vytvořenou rolí, kterou hrají identická dvojčata Migi a Dali. Stát se dokonalým dítětem Sonoyamových a nadále udržovat celou tu promyšlenou maškarádu je jen prvním krůčkem za jejich cílem - proniknout do tichého městečka Origon, pomstít se za incident, který jim před sedmi lety nevratně změnil život, a odhalit, co se tehdy vlastně doopravdy stalo.

Sledování Peče celá země splňuji, místo barevných kardiganů mám barevné mikiny (za poslední dobu už nějak podezřele moc) a řešení občasného zločinu by se taky někde našlo (třeba to, který dement hází do bioodpadu normální odpad) ... my time to shine! :D