Sakuřino doupě

(Tohle píšu už od sobotního večera, kdy jsem dokoukala druhou řadu, jenže pak začal úřadovat covid a teď konečně mám pocit, že zvládnu i víc než jenom sdílení víceméně funny videjí, ehm.) S tím seriálem mám už od první řady trochu problém. Ne, nečetla jsem předlohu a ani se mi nějak nechce, protože mě všechna ta více či méně fiktivní rusáctví už nějak nebaví. Jo, je z toho hodně cítit takové to klasické YA fantasy klišé. A taky mi tam většina postav neuvěřitelně pije krev :'D (včetně všeobecně milovaného hlavního záporáka, jakkoliv dobře vypadající, pořád je to prostě manipulativní čuryn, sorry not sorry). Co mě na tom ale naopak baví velice, je Kozimír (pardon, ale tahle verze jeho jména je prostě nej) a jeho parta, což je ostatně i hlavní důvod, proč jsem si pustila i druhou řadu a proč si tu zaslouží být.

Velice vtipně jsem v pondělí publikovala článek, který jsem ukončila větou Život je moc krátký na to, aby ho člověk strávil jenom permanentně ve stresu . Vesmír si to ale asi vzal trochu osobně, protože jinak si ty předchozí dny nedokážu vysvětlit. Týden kupících se katastrof a mimořádných událostí, jiný název pro to nemám.

Jaro je tu, konečně! Svítíčko sluní! Zbožňuju tu chvíli, kdy člověk otevře okno a vzduch venku prostě zase voní tak nějak správně (zrovna teď nedávno jsem někde četla, že nos je jediný orgán, který dokáže vidět do minulosti ... a můj nos má přelom jara pevně spojený s mou nejoblíbenější svíčkou z Nany, Cranberry Marshmallow) Ach, růžové období, jak jsi mi chybělo. :'3 

Vzpomínám si, že když jsem před dvěma lety (páni, už?) dokoukala třetí řadu, nebyla jsem si jistá, jestli se mi to vlastně líbilo nebo ne (míněno celkově jako seriál, třetí řada byla i přes tu přestřelenost neuvěřitelně zábavná, takhle nějak přesně bych si představovala soužití Willa Grahama s Hannibalem Lecterem, ve stylu  Zlomíš mi srdce, zlomím ti vaz ). No, a vzhledem k tomu, že jsem akorát dokoukala druhou část čtvrté řady (a fakt se na ni těšila!), myslím, že je na čase, aby můj fav stalker dostal své místo i tady. :D Je velice zábavné to sledovat, obzvlášť, když si říkáte, že stalker a několikanásobný vrah je tam často jedinou nejnormálnější a tak nějak nejslušnější osobou v místnosti (hups, ale je to pravda, ne že ne) a postupem času už si ani nepřipadám tak morálně špatně, když mu fandím, aby mu to prošlo (i když tak nějak doufám, že ta čtvrtá řada už fakt bude poslední). Morálně šedé věci a hrdinové jsou občas zkrátka potřeba. ;)

Vloni jsem (plus mínus) touto dobou v našem muzeu obdivovala výstavu fotografií pana Čermáka. Bylo skoro až letní počasí, sluníčko hřálo, krokusy byly v plném květu, prostě nádhera. Když jsem se včera vydala taktéž do našeho muzea na výstavu s názvem Japonsko, má láska , lilo jako z konve a zpátky jsem se vracela za suverénní chumelenice (ale alespoň ty krokusy už jsou venku, i když do plného květu mají ještě daleko). Ale to jenom tak pro srovnání, teď už k samotné výstavě, protože je vážně na co se dívat. :3

Jak jste si možná mohli všimnout, snad po sto letech jsem si skutečně manuálně zmatlala záhlaví (a to včetně těch lepíčků, jak jsem byla šťastná, že se mi dokonce podařilo najít růžové!) ... a pořád se na něj nemůžu vynadívat, přesně něco takového pastelově kýčovitého jsem potřebovala. :D A že to není dostatečně akční? Hm, sue me. Happy sugar life, bitches. ♡